TV seriál 30 případů majora Zemana: TOTALITA

televizní seriál 30 případů majora Zemana

Štvanice (1968) - jak to bylo ve skutečnosti

Svobodné sdělovací prostředky

Uvolňující se politická atmosféra roku 1968 se nemohla neodrazit ve sdělovacích prostředcích. Ty jednoznačnou podporou polednového vývoje a kritikou dosavadní politiky KSČ obrodný proces dokonce posouvaly kupředu.

Ve sdělovacích prostředcích se začala objevovat témata do té doby nevídaná, většinou tabuizovaná. Koncem března 1968 tisk začal věnovat svou pozornost Státní bezpečnosti, politickým procesům 50. let a mocenským zásahům do kulturního života.

Kritika sdělovacích prostředků zasahovala v prvním půlroce 1968 snad všechny oblasti státní správy a stranického aparátu, ve kterých se komunistický režim v minulosti dopouštěl nepravostí a zvůle. Kritice se tak nevyhnul ani bezpečnostní aparát, který sám procházel velkou vnitřní reflexí.

Největší kritice musela čelit Státní bezpečnost, a to vzhledem k funkci, kterou ji režim ukládal a k její aktivní roli v politických procesech. Veřejná bezpečnost byla kritizována za zásah proti studentům v tzv. strahovských událostech v říjnu 1967.

Rehabilitace nezákonností

Na konci 40. a v průběhu 50. let proběhlo téměř 30 000 soudních procesů a v komunistických věznicích se ocitlo čtvrt milionu lidí. K trestu smrti bylo odsouzeno nejméně 258 lidí. Další tisíce pak zahynuly bez rozsudku ve vyšetřovnách a koncentrácích.

Mnoho lidí bylo také postiženo existenčně - nebyla jim umožněna studia, byli zbavováni svých postů, funkcí i zaměstnání a byli zostuzováni na veřejnosti.

Postihováni byli nejen jednotlivci, ale také celé jejich rodiny, nejbližší i vzdálení příbuzní a přátelé. Mezi postiženými totalitní režim nedělal výjimky: postihoval komunisty i nekomunisty.

KSČ se od roku 1955 snažila ustavit rehabilitační komise a nejkřiklavější případy bezpráví na členech KSČ odčinit.

Ke skutečným rehabilitacím však došlo až v roce 1968. V KSČ, státním aparátu, nejrůznějších společenských a kulturních institucích byly vytvořeny rehabilitační komise, které vraceli nezákonně postiženým čest, zaměstnání a členství v KSČ.

Oběti totalitních represí začaly k soudům podávat žádosti o přezkoumání svých případů.

Poprvé po 20 letech se mohly na veřejnosti objevit tváří v tvář svým bývalým vyšetřovatelům, soudcům, věznitelům či mučitelům. Vesměs tyto soudy vyhrávali a strůjci represí byli označováni za viníky.

Národní shromáždění mezitím 25. června 1968 přijalo zákon o soudních rehabilitacích, který nabyl účinnosti 1. srpna 1968. Tento zákon zřizoval zvláštní odvolací senáty.

Nutno dodat, že reformním komunistům šlo především o nápravu křivd na svých členech, v žádném případě neměli být rehabilitováni ti, kteří byli odsouzeni "důsledkem revolučních změn, které vyplynuly z historicky opodstatněného třídního charakteru zákonodárství socialistické revoluce". To, že rehabilitováni byli i odpůrci komunistického režimu byl vedlejší produkt tohoto procesu.

Rehabilitační proces však skončil dřív, než se mohl doopravdy rozběhnout - s příjezdem okupačních vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Rehabilitační rozsudky byly počátkem 70. let vráceny do původního stavu se všemi důsledky.

Atmosféra roku 1968

Společnost chápala, že jde o historickou příležitost opravit společenský vývoj tam, kde vybočil.

Byla to vzrušená doba, kdy padaly autority, ze svého úřadu byli odvoláváni ministři a vysocí funkcionáři. Veřejné odhalení starších i čerstvějších nezákonností skončilo v několika případech tragicky - sebevraždou.

V průběhu roku ve sdělovacích prostředcích převažovaly tzv. progresivní a obrodné názory, zvláště po přijetí Akčního programu v dubnu 1968.

Vystoupení domácích zastánců konzervativních hledisek však byla vzácná a dalo by se říci, že vyhledávaná. Bylo však málo těch, kteří chtěli riskovat výsměch a ostouzení.

Zastávat opačný názor znamenalo mít do jisté míry odvahu. Ti, kteří v roce 1968 hájili konzervativní stanovisko museli počítat s tím, že možná dostanou několik hloupých anonymů nebo podepsaných dopisů či jim bude pomalován plot hanlivým nápisy.

Malá snášenlivost a neúcta k opačným názorům nepochybně patřila k záporným stránkám obrodného procesu.

ukázky ze scénáře:

Úvodní scéna

Kalinova kancelář I.

Bufet v televizním studiu

Kancelář náčelníka kriminálky

Kalinova kancelář II.