Počátkem roku 1968 bylo Ministerstvo vnitra ještě klidným resortem. V jeho čele stál Josef Kudrna, který se na lednovém zasedání ÚV KSČ postavil proti odvolání Novotného z funkce 1. tajemníka ÚV KSČ.

Z letargie bylo vedení ministerstva vytrženo už záhy. Během jara se sdělovací prostředky a občané začali kriticky zajímat o činnost SNB.

Veřejná kritika SNB

V tisku se objevila kritika vyšetřovatelů Státní bezpečnosti a jejich účast na politických procesech v 50. letech. Kritika dopadala také na Veřejnou bezpečnost za její postup proti studentské demonstraci 31. října 1967 na Strahově.

Ke kritice StB se přidali někteří přední politici. Podezírali ji z toho, že na konci roku 1967 sledovala některé členy ÚV KSČ, čímž se angažovala ve prospěch Antonína Novotného. Předsednictvo ÚV KSČ proto ustavilo komisi k prošetření tohoto podezření.

Vedení Ministerstva vnitra nebylo schopno adekvátně reagovat na kritiku a nově se vytvářející politickou i společenskou situaci. Kudrnův konzervativní postoj ke strahovským událostem vyvolal kritiku nejen veřejnosti, ale i uvnitř resortu.

Ministr Kudrna odvolán

Kudrna byl proto v polovině března z funkce ministra vnitra odvolán a vedením resortu byl pověřen jeho dosavadní 1. náměstek. Ale ani on při řízení resortu nereflektoval novou situaci.

Svého šéfa mezitím ztratila i StB, když její náčelník požádal o uvolnění.

Kritika ve vlastních řadách

Veřejná kritika SNB vyvolala vlnu diskusí i uvnitř bezpečnostního aparátu. O "chybách minulosti" se tu však mluvilo jen v obecné poloze. Většina příslušníků se upřímně snažila přispět k odhalení a nápravě kritizovaných chyb. Mnozí však trpěli pocity osobní křivdy ("pracovali jsme pro stranu a podle jejích pokynů") a bylo i dost těch, kteří byli nešťastní ze ztráty autority SNB na veřejnosti

Averze vůči SNB, objevující se v tisku a na veřejnosti, v bydlišti některých příslušníků Bezpečnosti nebo dokonce v jejich rodinách, působila na řadu z nich silně depresivně. Mnozí z nich spáchali sebevraždu.

Tento stav vyvolal vlnu rezolucí ve stranických organizacích ministerstva, ve kterých vyzývali vedení vnitra k veřejné obraně SNB jako celku a k ochraně "poctivých příslušníků", kteří za nezákonnosti nemohli. Řešení nezákonností mělo být prováděno na základě objektivního posouzení, aby nevznikaly křivdy nové.

Uvnitř resortu padaly žádosti o přehodnocení postoje k funkcionářům, kteří před nedávnou dobou byli za svůj kritický postoj vůči politické praxi ve straně a bezpečnosti propuštěni.

Nastupuje nový ministr

Zásadní změny se na ministerstvu začaly dít po dubnovém zasedání ÚV KSČ, na kterém byl vyhlášen Akční program KSČ.

Novým ministrem vnitra byl 8. dubna 1968 jmenován Josef Pavel, který od počátku v rozhovorech pro sdělovací prostředky seznamoval veřejnost se svými úmysly a tím si získával jejich důvěru.

Bezprostředně po jeho nástupu přestali čtyři ze šesti náměstků ministra vykonávat svou funkci a u zbývajících dvou Pavel považoval jejich setrvání ve funkci za nemožné.

Nové náměstky vláda jmenovala až v polovině června: 1. náměstka, náměstka pro civilněsprávní úsek, náměstka pro StB (Viliam Šalgovič), náměstka pro VB.

Zásahy do práce StB

V polovině května ministr zrušil platnost některých směrnic pro práci StB, které odporovaly Akčnímu programu KSČ. Zakázal používat operativní techniku proti občanům, pokud nešlo o činnost "související s cizími tajnými službami".

Pavel odmítal kontinuitu v práci SNB. Plánoval jeho očistu od náčelníků a předních funkcionářů StB, kteří se podíleli na nezákonnostech. Proto s nimi odmítal osobně jednat.

Zrušit koncentraci moci

Podle Akčního programu KSČ měla být zrušena koncentrace moci na Ministerstvu vnitra. To se mělo stát ústředním orgánem státní správy, přísně odděleným od výkonných složek, kontrolovaných vládou a Národním shromážděním.

Byla připravována i novela zákona o SNB, jež by Veřejnou bezpečnost konstituovala jako samostatnou složku.

Také rozvědka měla být z Ministerstva vnitra vyčleněna a řízena vládou. Měla se stát součástí informačního systému zahraniční služby. Tento krok byl v zemích sovětského bloku bezprecedentní. Znamenal legalizaci rozvědky a vytvářel předpoklady pro její kontrolu ústavními orgány.

Kontrarozvědka měla být nadále nasazena proti cizím tajným službám, "plnit úkoly" proti emigračním a jiným zahraničním "centrům" aj. Její početní stav se měl snížit a nadbyteční pracovníci StB měli posílit Veřejnou bezpečnost.

Odpor funkcionářů StB

Proti těmto záměrům se postavila část vysokých funkcionářů ministerstva, především ze Státní bezpečnosti, kteří byli spjati s funkcionáři předešlého aparátu KSČ i s KGB. Mnozí z nich se podíleli na provokačních a brutálních akcích StB v 50. letech a obávali se odhalení a potrestání.

Komise pro zjišťování a posuzování případů nezákonného postupu příslušníků SNB a Sboru nápravné výchovy v 50. letech, zřízené v dubnu, evidovala v polovině července více než 200 případů.

Pro a proti

Funkcionáři StB již od počátku května vyvíjeli aktivní činnost proti novému ministrovi. Vytýkali mu, že se nezastal bezpečnostního aparátu proti veřejné kritice a že svými vystoupeními ve sdělovacích prostředcích poškozoval prestiž StB. Pavlovu neochotu ke komunikaci využívali k tvrzení, že ministerstvo neřídí. Získali velký vliv především v kontrarozvědce, kde panovaly největší obavy ze zamýšleného snižování početních stavů.

V rozvědce naopak dominovali funkcionáři podporující Pavlovu koncepci, Politika nového ministra získala podporu též ve štábních útvarech ministerstva a ve Veřejné bezpečnosti.

Nové vedení ministerstva začalo práci Veřejné bezpečnosti preferovat, mj. i zvýšením platů. Veřejná bezpečnost se proto ministrovi stala oporou v zápase s funkcionáři StB.

Zápas o charakter StB

Zřejmě na nátlak sovětského vedení při květnovém jednání s delegací KSČ schválilo předsednictvo ÚV KSČ na návrh předsedy vlády vytvoření Ústřední správy zpravodajských služeb a její vyčlenění z působnosti Ministerstva vnitra.

Ministr vnitra se usnesení nechtěl podřídit. Zabránil proto projednání návrhů příslušných zákonů ve vládě a zadal zpracování analýzy činnosti StB a posudek odborníků na připravované návrhy zákonů. Připravil pro předsednictvo ÚV KSČ zprávu o StB s doporučením ponechat kontrarozvědku Ministerstvu vnitra. K projednání těchto návrhů už nedošlo.

Začátkem srpna byla zahájena první etapa změn v kontrarozvědce. Její působnost byla zúžena na obranu před cizími tajnými službami a na ochranu státního tajemství.

Byly zrušeny výkonné útvary Státní bezpečnosti pracující na vnitřních problematikách.

V polovině srpna se zdálo, že Pavel svůj zápas o charakter StB vyhrál. Vše ale skončilo příjezdem okupačních vojsk Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968.

V období Pražského jara do srpna 1968 řídil Ministerstvo vnitra předseda vlády Černík. 1. tajemník ÚV KSČ si právo řídit vnitro neosoboval. Nicméně předsednictvo ÚV KSČ nadále zůstávalo centrem moci, které rozhodovalo o všech zásadních otázkách v bezpečnostním aparátu a personálním obsazení funkcí.

související texty:

Ministerstvo národní bezpečnosti - ministerstvo strachu

Státní bezpečnost

TV seriál 30 případů majora Zemana - 25. díl

rok 1968 - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: 37,38