|
Úvodní scéna - Týnský chrám (původní verze)
Herec Vodvářka (čte):
V dálce se na hlavním oltáři blyštil velký trojhran svíčkových plamenů. K. by nebyl mohl povědět najisto, zda tyto svíce viděl už předtím. Snad byly právě teprv rozžehnuty.
Když se K. náhodou otočil, uviděl, jak nedaleko za ním rovněž hoří svíce připevněná u sloupu. Jakkoli krásné to bylo, na osvětlení oltářních obrazů, jež visely ponejvíce v temnotách postranních oltářů, to ani zdaleka nepostačovalo, naopak to ještě přimnožovalo tmu.
K. došel k blízké poboční kapličce, vystoupil po několika stupních až k nízkému mramorovému pažení a nakláněje se přes ně, svítil si svítilnou na oltářní obraz. Rušivě se před ním vznášelo věčné světlo.
K. jenž už dlouho neviděl žádné obrazy, díval se na obraz delší dobu, ačkoliv pořád musil pomžikávat očima, ježto nesnášel zelené světlo svítilny. Když pak pustil světlo na ostatní část obrazu, uviděl pohřbívání Krista Pána.
Neblechová:
Co tomu říkáte, pane profesore?
Braun:
Ano, jsme ve velechrámu, který tak sugestivně popisuje ve svém klíčovém, geniálním díle spisovatel Franz Kafka. Já jsem totiž, na rozdíl od jiných literárních vědců, přesvědčen, že oním Kafkovým velechrámem není Svatý Vít na Hradě, ale právě tento chrám, v němž nyní jsme, chrám Týnský.
Neblechová:
Máte pro toto své tvrzení nějaké pádné důvody?
Braun:
Samozřejmě. Franz Kafka se narodil roku 1883 právě tady, v blízkosti Týna. Jeho otec tu měl obchod s textilním zbožím. Pokoj, ve kterém prožíval své dětství a mládí Franz Kafka, měl jediné okno s podivným, jedinečným výhledem. Bylo totiž probouráno stěnou domu přímo sem, do chrámu lodi.
Neblechová:
Možná, že právě proto je v jeho díle tolik tajemných, zašifrovaných podtextů, mystiky?
Braun:
Mýlíte se. Jeho dílo je sice velmi zvláštní, ale je reálné, dokonce tak reálné a dnešní, až mrazí. Poslechněte si, jak třeba začíná jeho Proces.
Vodvářka (čte):
Patrně učinil někdo na Josefa K. křivé udání, neboť aniž se dopustil něčeho zlého, byl jednou ráno zatčen.
Braun:
Ano, tak velmi věcně otvírá Kafka svůj román. A jeho Josef K. o tomto svém zatčení o pár stránek dál před vyšetřujícím soudcem vypovídá.
Vodvářka (čte):
Byl jsem ráno přepaden v posteli. Snad lidé, kteří mě přepadli - podle toho, co řekl vyšetřující soudce, to není vyloučeno - měli přikázáno, aby zatkli nějakého malíře pokojů, který je navlas tak nevinen jako já, ale vybrali si mne.
Vedlejší pokoj byl obsazen dvěma hrubými hlídači. Kdybych byl nebezpečný lupič, nemohla se učinit lepší opatření. Ti hlídači byli demoralizovaná chátra, nažvanili se toho, až mi brněly uši, dávali mi po lopatě, abych je podplatil. Chtěli ze mne předstíráním vylákat prádlo a šatstvo, chtěli na mně peníze.
To co mě potkalo, je ovšem jen jednotlivý případ, a není nijak zvlášť závažný, protože já sám si jej nijak zvlášť nepřipouštím, ale je to věc příznačná pro zřízení, jak se chová proti mnohým. Za ty zde stojím, nikoliv sám za sebe.
Neblechová:
Máte pravdu, pane profesore. To není sen, to je geniální vize toho, co jsme ještě nedávno prožívali i my! Vždyť i mezi námi jsou Josefové K. Přímo tady s námi je jeden z nich.
Tento muž je kněz. Ale i člověk, který tu před oltářem děkuje nejen Bohu, ale i nám lidem, kteří jsme neztratili ještě svoji lidskou tvář.
Zažil jste takovou situaci, jakou popisuje Franz Kafka, pane faráři?
Farář:
Ano.
Neblechová:
Zač vás vlastně zatkli?
Farář:
Nevím.
Neblechová:
A zač vás odsoudili?
Farář:
Nevím. Neměl jsem s tou hrůzou v Plánici nic společného... nevím.
Neblechová:
Na jak dlouho vás odsoudili?
Farář:
Na doživotí.
Neblechová:
A nechali vás tam?
Farář:
Patnáct let.
Neblechová:
Slyšíte, lidé, patnáct let drželi tohoto nevinného, starého muže v československých věznicích.
A ještě jednu věc nám řekněte, náš dnešní Josefe K. Jak se jmenovali vaši dva hlídači, kteří si pro vás tehdy přišli?
Farář:
Zeman a Žitný!
Neblechová:
A váš pozdější vyšetřovatel?
Farář:
Plukovník Kalina!
Neblechová:
Děkuji vám. Ne, Franz Kafka není opravdu mystifikace a sen, Franz Kafka se stal v našem zřízení bohužel krutou realitou.
Braun:
A proto jeho právnicky geniální rozbor Legendy o dveřníku u brány zákona a o muži, který chtěl vejít, končí jasnozřivě slovy…
Vodvářka (čte):
Ne, řekl duchovní, není třeba, abychom pokládali všecko za pravdivé. Jen je třeba, abychom to pokládali za nutné.
|
|
Úvodní scéna - Na hřbitově (natočená verze)
Farář:
Plánice žila vždy pokojně a bohabojně. I toho léta 1953. V okolí se potulovali nějací lidé, zapalovali prý stohy, stodoly. Kdoví, možná tomu tak bylo. Až se tu jednoho podvečera objevili... objevila Bezpečnost a obklíčila Plánici. Ve škole byli zastřeleni čtyři funkcionáři, také v polích se střílelo a...
Konečná:
Stop. Tuhle klapku musíme přetočit. Takhle ne, pane faráři. Na reportáž máme tři minuty. Nesmíme se zdržovat zbytečným líčením situací. Rozumíte? Tak tedy: ne objevila se tu Bezpečnost. Potřebujeme přesná jména, hodnosti. Vždyť je znáte...
Braun:
Dej malou pauzičku panu faráři, Dášo, proberu to s ním...
Farář:
...Až se tu jednoho podvečera objevili příslušníci Bezpečnosti, vedeni majorem Žitným a kapitánem Zemanem.
Konečná:
A kdo je do Plánice poslal?
Farář:
Plukovník Kalina, hlavní iniciátor a organizátor plánické akce.
Konečná:
A co s vámi udělali ti dva?
Farář:
Zatkli mě pro údajné skrývání vrahů těch funkcionářů.
Konečná:
Ano, toto není svědectví zaprášených archivů, ale výpověď živého člověka, který platil svým osudem. Co tomu říkáte, pane profesore?
Braun:
Cítím hlubokou účast s tímto knězem. Je to můj bratr v utrpení. Žádáme satisfakci! A nejsme sami. I v mocenském aparátu je dost informovaných, kteří prohlédli a neodmítají nás. Okovy padly...
|
