TV seriál 30 případů majora Zemana: TOTALITA

televizní seriál 30 případů majora Zemana

Štvanice (1968) - ukázka ze scénáře

Kalinova mansarda (původní verze) Zeman: Jak je mu? Potřebuju s ním mluvit. Veselý: O čem? Zeman: O jedné hrozné lži, kterou mi musí vyvrátit. O plánickém případu. Protože jinak by neměl můj život smysl.		Kalinova mansarda (natočená verze) Zeman: Jak je mu? Musím s ním mluvit. Veselý: O čem? Zeman: O plánickým případu.
Veselý: Ne, Honzo. O něčem takovém s ním teď mluvit nebudeš.		Veselý: Ne, Honzo. O tom s ním mluvit nebudeš!
Zeman: Proč? Musím! Pochop, že na tom závisí... Veselý: Ne! Nepomůže ti. A ani ty jemu nepomůžeš. Jeho život je spočítán... na hodiny. Zeman: Co to povídáš? Veselý: Je to tak. Přežil Španělsko, koncentrák, ty nekonečné dny a noci, kdy jsme po válce jen o kafi a cigaretách zakládali Sbor. Ale tohle nepřežije. Vrazili mu dýku do srdce, podle a zezadu. A to srdce už nevydrželo.		Zeman: Ne! Já s ním mluvit musím. Veselý: Už ti nepomůže a ani ty mu nepomůžeš. Už mu zbývají jenom hodiny. Zeman: Co to povídáš? Veselý: Je to tak. Přežil Španělsko, přežil koncentrák, ty nekonečný dni a noci, kdy jsme po válce při kafi a cigaretách zakládali Sbor. Ale tohle nepřežije.
Zeman: Proč ho nepošleš do nemocnice? Veselý: A kam? Do vojenské už ho nevezmou... nemá nárok. A já mám teď taky dost času, radši zůstanu u něho sám. A pojď už. Ať nemá podezření. Ale jestli tě něco trápí, zapomeň na to a mlč o tom, protože jeho trápení je teď větší než tvoje, moje. Rozumíš mi? /.../		Zeman: A proč ho nepošleš do nemocnice? Veselý: Do nemocnice... to už... Mám teď taky dost času, zůstanu u něj. A jdi už, jdi k němu, čeká na tebe. Ale, Honzo, jestli tě něco trápí, zapomeň na to a mlč. Jeho trápení je větší než tvoje, moje. Zeman: Já ti rozumím, ale teď už nejde jen o nás tři. Řekni mi všechno co víš. Byl jsi s ním v posledních týdnech ze všech nejvíc. Je to tak? Dostal dopis od prokurátora Vršeckého. Veselý: To jsem si mohl myslet! Ani tě nesmí napadnout zmínit se o tom před ním! Zeman: Počkej. Dostal nebo nedostal? Veselý: Dostal. Zeman: A co v něm bylo? Víš to? Veselý: Zase ta špinavá historie. I k tobě se to už... Zeman: Ptám se tě, co bylo v tom dopise? Znáš ho? Veselý: Bohužel přesný obsah neznám. Dopis přišel tentýž den odpoledne, kdy ráno našli mrtvolu Vršeckého. Kalina musel dopis okamžitě odevzdat nahoru. Já jsem ho nečetl. Ale Vašek byl z něho tak rozrušený, že dostal silný záchvat. Neptal jsem se ho na víc. Měl jsem co dělat, aby už tenkrát... Tak je to s tím dopisem. Zeman: Kdo teď má ten dopis. Veselý: Nikdo. Záměrně zmizel. Fotokopii nestačil Vašek pořídit. Pak začala ta kampaň proti němu. Telefonáty, anonymy, obvinění... víš z čeho. To byla ta poslední kapka, která Vaška porazila. Proto s ním o té aféře nepromluvíš ani slovo. Slibuješ mi to?
Zeman: Co nám to děláš, náčelníku? To jsem ještě nezažil, abych tě viděl válet se ve dne v posteli. Kalina: Nějak mi najednou zeslábly nohy, Honzíku. To jsem rád, že zrovna ty jsi na mne nezapomněl. A co je s tebou?		Zeman: Ale no ne, náčelníku, co nám to děláš? To jsem ještě nezažil, abych tě viděl válet se celej den v posteli. Buď zdráv. Kalina: Nějak mi najednou zeslábly nohy, Honzíku. Zeman: Ale to přejde. Kalina: To jsem rád, že zrovna ty jsi na mne nezapomněl. Moc rád. A co je s tebou?
Zeman: Nic. Co by bylo? Všecko v nejlepším nepořádku. Podřízený mám věčně v Konviktu na pivu, galerka se mi vzmáhá, z pomníků už bych si málem mohl založit vlastní hřbitov.		Zeman: No nic, co by bylo? Všecko v nejlepším nepořádku. Podřízený mám věčně v Konviktu na pivě, galerka se mi vzmáhá, z pomníků bych si mohl založit vlastní hřbitov.
Kalina: Žvaníš. Nepoznal jsem za své praxe lepšího kriminalistu, než jsi ty. A měl jsem teď strach. Mě vyhodili, Honzíku. Zeman: Já vím, Vašku. Kalina: Aspoň, že s tebou se nic nestalo. To bych si moc vyčítal... Co se to jen s tou naší republikou stalo? Pamatujete kluci, jak jsme se do ní vraceli tím prvním veselým vlakem, kolem kterýho vonělo jaro? Co jsme se o ní nasnili a nadebatovali... Teď je zase jaro a zase jsme ve vlaku - všichni tři. Jenomže tentokrát nevíme, kam ten vlak jede... Ty to víš... Honzo? I lidi jsou najednou proti nám, přestali nám rozumět. Kde jsme jen udělali chybu, že jsme je ztratili? Copak jsme pracovali nepoctivě? Svět se roztočil v divoké hře. Vraždili nám naše lidi, museli jsme se bránit. A pokud jsme byli tvrdí, ublížili jsme, čestně jsme se k tomu přiznali, snažili jsme se o nápravu. Tak proč nám lidé nerozumějí? Proč dříve říkali: my a vy a dnes říkají cize: oni. To je přece strašné. Zeman: Ale ne všichni, Vašku. Přece ne všichni.		Kalina: Žvaníš. Nepoznal jsem za svý praxe lepšího kriminalistu, než jsi ty. Měl jsem teď o tebe strach. Mě vyhodili, Honzíku. Zeman: Já vím. Kalina: Aspoň, že s tebou se nic neděje. To bych si moc vyčítal. Co se to jen s tou naší republikou stalo? Pamatujete kluci, jak jsme se do ní vraceli tím prvním veselým vlakem, kolem kterýho vonělo jaro? Co jsme se o ní nasnili a nadebatovali. Teď je zase jaro a zase jsme ve vlaku - všichni tři. Jenomže tentokrát nevíme, kam ten vlak jede...
Kalina: Dobře, žes zůstal ve Sboru, Honzíku. Dokud jsou tam takoví, jako ty, je naděje. Musíš to vydržet, chlapče. Aspoň ty, když já už nemůžu... Veselý: Vašku, nesmíš se tak vzrušovat... Kalina: Sbohem... Honzíku.		Kalina: Dobře, žes zůstal ve Sboru. Dokud jsou tam takoví, jako ty, je naděje. Musíš to vydržet, chlapče, aspoň ty, když já už nemůžu... Veselý: Vašku, nesmíš se tak vzrušovat. Kalina: Sbohem... Honzíku.