|
U Zemanů
Lída:
Já už se do školy nevrátím.
Blanka:
Lído... musíš být statečná. Nesmíš to tátovi ještě ztěžovat.
Lída:
Víš, jak mi bylo? Postavili mne na stupínek a řekli: podívejte se, jak vypadá dcera jednoho z těch co odpovídají za 50. léta. A já jsem tam stála a všichni se na mě dívali. Nenáviděli mě a mlčeli. I Petr, táto, i Petr mlčel.
Zeman:
Ale ty přece víš, že to není pravda.
Lída:
Jak já můžu vědět, co je pravda? Jak můžu vědět, že nemáš na svědomí i smrt Blančinýho muže, jak teď říkají. Jak já můžu vědět, co jsi dělal v padesátých letech? Jak tě mám tedy hájit, když o tom vůbec nevím. Jak můžu vědět, že nemáš na svědomí i smrt mý mámy?
Zeman:
Lído! Co to říkáš, proboha?
Lída:
Nechte mě všichni být!
Blanka:
Musíme ji pochopit, Honzo. Je moc mladá na to, aby se v tom zmatku vyznala. A aby to všechno unesla.
Zeman:
Kam jsme to došli? Já, blázen, jsem si myslel, že můžu ztratit úplně všechno, jenom jednu jistotu ne: vás dvě.
Blanka:
Víš přece, že já ti věřím, Honzo.
Zeman:
Ty nevíš, co pro mě to dítě znamená? Ty mi věříš, ale ona ne, Blanko.
Blanka:
Nech ji. Vypláče se a pak si všecko vysvětlíte. Je strašně bezbranná.
Zeman:
Víš co, jdi za ní. A až se uklidní, tak připrav sebou něco na cestu.
Blanka:
Proč? Kam chceš jet?
Zeman:
Vezmu si pár dnů dovolený. Ona do tý školy nepůjde - to chápu. A věci se mají napravovat tam, kde se pokazily. Pojedeme všichni tři do Plánice.
|
