Prožívám všechno to napětí spolu s ostatními jako v horečce. Praha a celá naše země je plná obrněných vozidel, tanků a nákladních automobilů s motostřelci, kteří nás přepadli. Obnovujeme co nejrychleji spojení se světem, s našimi posluchači a diváky, se všemi občany pokořené země.

Mám chvíli na rozjímání a vzpomínám, že vlastně už několik týdnů a zejména posledních dnů dostáváme do redakce Televizních novin stohy dopisů a telegramů s peticemi. Patřím do štábu této redakce od roku 1965. Předtím jsem pracoval v týdeníku Hospodářské noviny jako jejich zakládající redaktor. Počínající ekonomická a později celospolečenská politická reforma, odvážné myšlenky ekonoma Oty Šika a dalších jeho spolupracovníků v Ekonomickém ústavu Čs. akademie věd, kde jsem se poznal i s Jiřím Kostou, s nímž jsem v padesátých letech pracoval v jedné dílně v Rudém Letově. Prostřednictvím tohoto týdeníku se nové a reformní ekonomické myšlenky dostávaly pouze na stůl hospodářských pracovníků, méně už mezi širší veřejnost. Situace nebyla zdaleka tak přehledná, fronty se dělily, vznikala nejrůznější křídla mezi ekonomy, politiky, právníky, filozofy, sociology. Diskutovalo se, polemizovalo zvláště na stránce, kterou jsem redigoval s názvem Člověk a řízení.

Na zásadní článek Oty Šika (již v čísle 7 Hospodářských novin ze 14. února 1964) tvrdě vypálil tehdejší představitel Státní plánovací komise inženýr Kurt Rozsypal (Hospodářské noviny číslo 9 z 28. února 1964) s názory konzervativců (jak se podobným úředníkům státu a strany všeobecně říkalo). V kruzích ekonomů a v našich podnicích, kde se Hospodářské noviny v té době čím dál víc pozorně sledovaly, vznikl příznačný dobový vtip:

Buď se to sešikuje nebo se to rozsype...

Progresivní činitelé přesto prosadili, aby ekonomická problematika získala větší prostor - především v nejmasovějším sdělovacím prostředku. V té době byla rozhádaná i naše redakce Hospodářských novin a tak se jakousi souhrou náhod stalo, že padl na mne los, abych v Televizních novinách pomáhal spoluvytvářet atmosféru podpory reformnímu ekonomickému myšlení a vést k tomu nově ustavené tvůrčí týmy, být jejich šéfdramaturgem. Zatímco Hospodářské noviny vedly dál své diskuse, přišel jsem do Televizních novin s odvážnými tématy a věru nebylo nutné své nové spolupracovníky zvlášť přesvědčovat. Netušil jsem tenkrát, do jaké jámy lvové jsem ovšem vkročil.

Začal jsem ve volných chvílích dlouho do noci a po nedělích rychle studovat vše o televizní publicistice, navštívil vedoucího nově vzniklého studijního odboru Čs. televize Valtra Feldsteina, který působil též jako docent teorie televizní tvorby na FAMU (Filmové fakultě Akademii múzických umění v Praze), vypůjčil si množství našich, ale zejména zahraničních výzkumných studií a zpráv. Seznámil jsem se s několika dalšími pedagogy na FAMU, kde jsem byl ve styku zejména s A. F. Šulcem, který nám v Televizních novinách v té době pomáhal s výběrem uchazečů o práci redaktorů, dramaturgů. Spolupracovat s ním a účastnit se některých jeho přednášek o dramaturgii a scenáristice bylo radostí. Na FAMU založil katedru dokumentární tvorby a byl jejím vedoucím.

Postupně jsem se musel rychle seznámit se svými novými spolupracovníky v Televizních novinách - redaktory, dramaturgy, sekretářkami, produkčními, kameramany, osvětlovači, zvukaři, hlasateli, spíkry, střihači a samozřejmě režiséry. Nesmírně jsem je všechny obdivoval, v jakých těžkých podmínkách a ustavičném shonu musejí pracovat. Za nějaký čas jsem v tom denním maratónu či mumraji zcela zdomácněl.

Tak se zrodily či byly vytvořeny televizní tvůrčí týmy (také štáby se jim říkalo) a všem jsem tehdy velel. Začaly se vysílat denně tzv. desetiminutovky Televizních novin, jako byl Ekonomický reflektor, Zemědělský zápisník, Pražská desetiminutovka, Z našich krajů, Průmyslový dispečink a zvláště pak vnitropolitický komentář Tváří v tvář, vysílaný pravidelně každou neděli v pravé poledne.

Rok 1966 byl poznamenán zejména XIII. sjezdem KSČ (31. 5. - 4. 6.), který přijal dokument "Za další rozvoj naší socialistické společnosti". Ten jakoby potvrdil určité společenské uvolnění, což se projevilo nejvíce v kultuře (dramatické a kinematografické tvorbě), pro nás publicisty a zpravodajce relativním uvolněním cenzury.

Na obrazovce se čím dál víc objevovali naši přední ekonomové a politici, kdy s nimi začínala vést dialog naše veřejnost. Byla to stále ještě doba, kdy měli dostatek moci nad námi dosazení cenzoři Ústřední publikační správy při ministerstvu vnitra (oficiálně plnomocníci HSTD - Hlavní správy tiskového dozoru), jimž se předkládali "boďáky" (bodové scénaře) či libreta všech plánovaných sebemenších dílek, ale nejdůležitější byla projekce výsledných natočených, sestřihaných, ozvučených a připravených pořadů. Promítalo, se ve studiu na tzv. "pavlači" rovněž ve Vladislavově ulici. Tady se diskutovalo, polemizovalo, smlouvalo, domlouvalo, dodatečně upravovalo.

Pak tu byli naši šéfové, podšéfové, všelijací náměstci ale nechybělo několik odrůd konzervatismu, zpátečnictví a tvrdé dogmaticko-sektářské linie (říkalo se jim záhy všem "hondlíkové" podle jména jednoho z nich). Měli jsme však v tomto největším útvaru redakce Televizních novin výborný kolektiv, drželi jsme pohromadě. Takřka na všem jsme se dokázali na poradách shodnout. V jednotlivých týmech pracovali mj. Věra Bednářová (její jmenovkyně Otka působila v publicistice), Jaroslav Bouz, Josef Brixí, Oldřich Čičatka, Libuše Hájková, Jan Hrach, Mário Ilk, Petr Krul, Květa Kučerová, Jarmila Najdekrová, Tomislav Neklan, Helena Pecharová, Josef Protiva, Jiří Venera, Marie Nováková - Bendlová, Míla Žaloudková, Alena Nehodová-Heinová, Olga Dneboská, Erna Kutálková, včetně externích režisérů Václava Bendla, Marty Valentové, Zdeňka Formana, Jany Michajlovové a další... Dramaturgoval jsem rovněž desetiminutovky Z našich krajů a byl ve styku s televizními krajskými redakcemi.

Byl jsem několikrát "na koberečku" právě u pověstného náměstka ústředního ředitele pro programovou tvorbu v oboru zpravodajství a publicistiky - tak zněl oficiální titul Jaroslava Hondlíka, který do televize přišel z ústředí Svazu československo-sovětského přátelství. Obhajoval jsem tu zvláště vystoupení našich komentátorů, které jsme získávali pro naše pořady. Patřili k nim ekonomové Otakar Turek, Věnek Šilhan, publicisté Jiří Sekera a Jiří Kantůrek, filozofující technik Jiří Hermach, spisovatel Jan Drda, velmi progresívní stranický pracovník Jaroslav Šabata, přijíždějící do Prahy z Brna natáčet své komentáře. I když jsme pečlivě vážili téměř každé slovo, vyskytovaly se výstražné hlášky: "Sekretariáty se bouří...přestaňte s tím Šabatou, Hermachem .." Přestože jich byla viditelná menšina, stačily k tomu, abych musel tyto pořady obhajovat někdy přímo sám jako šéfdramaturg, anebo spolu se šéfredaktorem Televizních novin. Ještě jsem zažil šéfování Bedřicha Rohana, který byl ze své funkce uvolněn 8. listopadu 1967 a odejel do Paříže jako náš západoevropský zpravodaj. Na jeho místo nastoupil Kamil Winter, s nímž jsem se po celá minulá léta velmi dobře znal. Byl v padesátých letech propuštěn z redakce Rudého práva a pracoval v podniku Tesla Strašnice, kde se vyráběly naše první televizory. V té době jsem také musel z politických důvodů opustit redakci Mladé fronty a po zaučení jsem se stal soustružníkem a po měnové reformě v roce 1953 seřizovačem ve výrobní hale obráběcích strojů v podniku Rudý Letov (Letňanské strojírny, dnes už jen Letov). Takže jsme se po letech znovu sešli, stal jsem se členem vedení Hlavní redakce Televizních novin, které tvořili dále zástupci šéfredaktora Aleš Poledne a Václav Kořínek, vedoucí aktuálního zpravodajství Jaroslav Hájek a po něm redaktor Miroslav Stjažkin, Dobroslav Kopecký, vedoucí zahraniční redakce, Václav Sláma, vedoucí produkce a po něm Kája Marková. Na porady vedení docházeli také hlasatelka Kamila Moučková, hlasatel Richard Honzovič a vedoucí Hlavní redakce tělovýchovy a sportu Karel Mikyska. Vnitropolitickým a ekonomickým zpravodajem - komentátorem byl Jiří Svejkovský.

V ředitelně u Jiřího Pelikána na Gorkého náměstí v budově bývalé Plodinové burzy jsme se často střídali i s kolegy Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky, kterou vedl nejprve Viktor Růžička do 30. června 1968, kdy se stal ředitelem Televizního studia Praha a na jeho místo nastoupil Arnošt Frydrych. Nebo také u jeho prvního náměstka, vedoucího programu, televizní filmové tvorby a Teleexportu Zdeňka Noháče Ten měl sídlo nedaleko odtud v Jindřišské ulici. Z této dislokace televizních pracovišť je sdostatek zřejmá situace nás, subalterních pracovníků kolem aktuálního televizního zpravodajství a publicistiky. Neustálé převážení filmových kotoučů v plechových krabicích, jejich projekce, předělávky, dodělávky - to všechno patřilo k neodmyslitelné každodenní operaci.

O to větší bylo povzbuzování v desítkách a stovkách souhlasných dopisů a telefonátů, k jejichž každodenním "svodkám" jsme uváděli: Přijďte si přečíst, co nám píší lidé. Povzbuzují naopak k ještě otevřenějšímu informování, mají už dost kabinetní politiky, chtějí do toho mluvit... Pojeďte s námi také jednou natáčet do terénu a řekněte své námitky lidem přímo do očí! Právě u kolegů v publicistice, s nimiž jsem koordinoval naše dramaturgické záměry, vznikly v té době pořady jako Věc veřejná (osm měsíců před tím však nebyla na obrazovce), Mohu do toho mluvit, Zvědavá kamera a mnohé další.

Celospolečenský zápas nejen o ekonomickou reformu přerostl po lednovém plénu ÚV KSČ (1968) do celkového obrodného procesu za demokracii, svobodu slova tisku, za nové pojetí "socialismus s lidskou tváří", jak se tehdy vžila Dubčekova koncepce. Týden od týdne, den ode dne se stupňovalo politické uvědomění občanů. Navzdory všem diktátorům větším a diktátůrkům menším se rozhýbala celá společnost a podpořila "revoluci shora"! Zakrátko nebylo pochyb, kam směřujeme.

Na novinářském aktivu v Praze 26. února 1968 hovořil Ota Šik a byl odtud odeslán dopis Alexandru Dubčekovi, v němž jsme se postavili za progresivní myšlenky lednového pléna, které už řídil jako první tajemník ÚV KSČ po odstoupení jeho předchůdce Antonína Novotného. Ten byl i ve funkci prezidenta republiky nahrazen 30. března Ludvíkem Svobodou.

Dlouhodobé volání po zrušení cenzury bylo vyslyšeno také v březnu 1968 rozhodnutím předsednictva ÚV KSČ, v červnu schvaluje vláda republiky nařízení, kterým byla zrušena tzv. Ústřední publikační správa (nástupkyně HSTD) a posléze Národní shromáždění přijalo změnu zákona o tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích. Právě v této úžasné atmosféře jsme vyrukovali se svobodnými informacemi bez cenzury, lidé byli ochotni spolu s námi tvořit, začali více věřit novému programu strany a vlády a byli ochotni doslova se za něj bít.

Jenomže tento nadějný vývoj v Československu hodnotily zcela opačně všechny tzv. bratrské strany neméně bratrských států. Dospěly dokonce k názoru, že je nutné tvrdě zasáhnout. Jakoby se chystal proti nám novodobý kostnický koncil, který v roce 1415 odsoudil našeho reformátora Mistra Jana Husa k upálení. Hrozivá mračna měla podobu vojenských cvičení armád Varšavské smlouvy, přesunů vojsk po naší zemi, našli se odrodilci v podobě 99 "pragováků" (v té době měl přitom Závod Auto-Praga Vysočany celkem 4500 zaměstnanců), sepsali 5. srpna dopis slovníkem snad nejděsivějších padesátých let v naší zemi, v němž jakoby na objednávku žádali vyslovováním obav okamžitou pomoc bratrské země. Byl náležitě využit na východní straně našich hranic.

Všelidové volání po socialismu - suverenitě - spojenectví a svobodě, veškeré dokazování, jak poctivé jsou naše úmysly a naše snahy o spravedlivé řešení životně důležitých otázek naší republiky - to vše naráželo na brutální a neoblomnou hradbu vojensko-mocenské převahy satelitního bloku východních komunistických zemí. Ten byl především ovládán a manipulován největším neostalinistou L. I. Brežněvem a celou jeho moskevskou klikou. Nejhorlivější byli představitelé strany a vlády v Německé demokratické republice. V západním tisku se však objevovaly úvahy o tendencích k analogiím se situací v Maďarsku, kde bylo krvavě potlačeno sovětskými tanky povstání v říjnu 1956. Britský list Sunday Times po drážďanské schůzce představitelů komunistických stran a vlád (konala se 23. března) dokonce psal o tom, že nelze vyloučit nebezpečí sovětské vojenské intervence do Československa. Přesto Alexander Dubček v rozhovoru pro ČTK o výsledcích této schůzky uvedl, že se "projevily určité starosti" o vývoj u nás, aby nebyl zneužit "protisocialistickými živly". Od této schůzky nervozita a napětí se stupňovaly každým dnem.

V této pohnuté atmosféře nebylo ani pomyšlení na dovolenou, i když ji rodina trávila na jihu Čech. V dopisu za nimi s datem 19. srpna 1968 uvádím:

Zítra v úterý natáčím rozhovor či besedu o podnikání v nových ekonomických podmínkách. Na poslední chvíli odřekl místopředseda vlády (Lubomír Štrougal), tak to bude spíše rozhovor ve třech - ministr financí Bohumil Sucharda, ředitel Miroslav Grégr z úspěšného exportního podniku Desta Děčín, který byl nedávno zvolen předsedou nově ustaveného Svazu řídicích pracovníků ČSSR, no a já. Kdy se to bude vysílat, zatím nevím v těchto rušných dnech, ale určitě ještě tento týden po Televizních novinách nebo v jejich čase...

Natočili jsme opravdu desítky metrů velmi nervózního rozhovoru, vedeného v budově předsednictva vlády - známé "Strakovce". Od 14 hodin téhož dne dopoledne mělo začít zasedání předsednictva ÚV KSČ a připravovat mimořádný sjezd KSČ, svolaný předběžně na 9. září 1968. Na pražských ulicích přibývaly u stolků dobrovolníků dlouhé sloupce podpisů občanů, požadujících neutralitu Československa.

K ničemu z toho (kromě zasedání zmíněného předsednictva) nedošlo: natočené metry rozhovoru zmizely nevím kde... vstupem okupantských a intervenčních vojsk Varšavského paktu (vyjma Rumunska) na naše území v noci na 21. srpna vznikla nová situace... byl naopak svolán mimořádný sjezd již na 22. srpna... o neutralitě naší země ani nemluvě...

díl vzpomínek:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08,

09, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16,

17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24

související texty:

60. léta - doba uvolnění

KSČ - budování komunismu

Kalendárium - srpen 1968

události roku 1968

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Miroslav Sígl