Vracím se do tvrdé reality. Opakujeme výzvu předsednictva ÚV KSČ, obracející se na všechny občany naší země, několikrát za sebou s menšími přestávkami. Překročení hranic okupačními vojsky je aktem, odporujícím nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale jde zároveň o popření základních norem mezinárodního práva.

Zanedlouho získáme zprávy z nejrůznějších míst, jak to působí. Lidé v ulicích chtějí navazovat rozhovory s okupantskými vojáky a jejich veliteli, ale marně... Odpovědí jsou telegramy a telefonáty o potížích při ranním nástupu do práce. Ten z podniku Klenoty mluví za všechny:

Naši pracovníci se mohli jen s velkými těžkostmi dostat na svá pracoviště, a proto vyslovují rozhořčení nad okupací vojsk Varšavské smlouvy...

Postupně se v podzemních místnostech bývalého kina Skaut dozvídáme, co všechno se vlastně děje venku na ulicích. Natáčejí tam i naši kameramani. V 9 hodin 40 minut jsme vysílali zprávu z ruzyňského letiště. Těžká přepravní letadla AN-12 a AN-24 neustávají přivážet další a další vojska i bojovou techniku. Dozvídáme se, že velitelem intervenčních vojsk je jakýsi generál I. G. Pavlovskij. Právě přistálo dopravní letadlo TU 134 , které přivezlo několik vysokých důstojníků a generálů. Nastoupili do připravených "šestsetrojek Tatra", které řídí českoslovenští vojáci pod hlavněmi samopalů vojáků okupační armády. Čekal na ně vojenský přidělenec SSSR v Československu K. T. Mazurov, člen politbyra ÚV Komunistické strany Sovětského svazu, vyslaný s úkolem politického řízení intervence. Jeho krycí jméno však po celou dobu pražského pobytu znělo "generál Trofimov". Další kolona tak odjela do vnitřní Prahy, doprovázená obrněnými transportéry.

Nejtíživější situace je v okolí budovy Československého rozhlasu v Praze na Vinohradské třídě. Od ranních hodin se zde shromažďují občané kolem obrněnců se sovětskými vojáky. Doprava je přerušena, vozovku blokují poškozené autobusy a nákladní auta, trolejové vedení je strženo. Mezi jedenáctou a půldvanáctou hodinou přijelo sem nejméně deset sanitek, kde hoří sovětský tank. Okupanti se ho snaží uhasit šaty civilistů. V postranní ulici hoří autobus. Byl zde zasažen asi dvacetiletý chlapec do zad. Při převozu sanitkou byl ještě při vědomí. Lidé, kteří se rozutekli před střelbou a lehali si na zem, po skončení palby z ručních zbraní, která trvala asi pět minut, se zase vraceli k sovětským obrněným vozidlům. Ti, kteří dovedou rusky - a je jich hodně, pouštějí se do rozhovoru se sovětskými vojáky. Oni zarytě mlčí a odkazují na své velitele.

Ptají se jich tedy, proč přišli a co si myslí, že se u nás děje? Přitom se přesvědčují, že jsme je až dosud měli rádi, ale nikdy ne v roli okupantů. Odpovídají téměř stejně: Přišli nás zachránit před západními Němci, bránit naši zemi proti útoku vojsk NATO, že nás přišli osvobodit tak, jako jejich otcové v květnu 1945!

Krátce po čtvrt na dvanáct se rozpoutalo peklo na Václavském náměstí rachotem kulometné palby, doprovázené tu a tam ranou z hlavně děl tanků. Je to vůbec možné? Průčelí Národního muzea je najednou z nepochopitelných příčin poseto stopami několika set střel. Lidé se marně ptají vojáků z tanků, proč toto všechno vlastně dělají? Co jim vadí na naši nejvzácnější kulturní památce? Probůh, snad nerozstřílejí i Národní divadlo a další památné objekty v našem krásném hlavním městě, kde podle nich mají být ukryti kontrarevolucionáři.

U Pražského hradu ze strany Prašného mostu stojí v tuto chvíli tři řady vojáků, několik kanónů a tanků. Přijela sem skupina třiceti motocyklů s čs. vlajkou a několik nákladních aut hustě obsazených lidmi rovněž s našimi vlajkami. Do areálu Pražského hradu je však okupanti nechtějí vpustit. Vrátili se proto na "kulaťák" - kulaté Dejvické náměstí (náměstí Říjnové revoluce tu nikdo jinak nepojmenuje), aby zde kroužily, až se počet motocyklů a nákladních aut rozrostl o další desítky.

Jde o tvrdou zkoušku nervů a nervové napětí roste. Pocity odporu, hořkosti, ukřivdění a ponížení se mísí s odhodláním nedat si všechny ty urážky líbit. Cítíme, že se hroutí pro většinu našich občanů někdejší vděk i za to, že Rudá armáda se podílela na osvobození naší vlasti v květnu 1945 od fašistických hord. Nestojí o takové "znovuosvobození", či jak to chtějí ti zmanipulovaní zachránci namluvit našim lidem, ale především v Sovětském svazu, kde se o pár dnů později objevily fotografie s vítajícími sovětskými vojáky v Praze ... Podvodníci, manipulátoři.

Předsednictvo Národního shromáždění svolalo okamžitě po ránu své plénum a žádá poslance, aby se všemi prostředky dostavili k jednání. Zároveň nám oznamuje, že vyslalo k sovětskému velvyslanci S. V. Červoněnkovi delegaci. Jejím posláním je navázat kontakty a sjednat možnost volného pohybu k jednání s vládou a prezidentem republiky. Vzniká podezření, že někteří již nejsou na svých místech.

Další z televizních pracovníků, Julius Daněk, přebírá meziměstský telefon z Ústí nad Labem:

V tyto chvíle je před budovou Krajského výboru KSČ shromážděno tisíce lidí, kteří skandují hesla "Ať žije Dubček, Svoboda! Hanba okupaci!" Obklopili obrněné vozy, které přivezly zástupce okupačních armád přes Krušné hory z Německa k jednání s krajskými zástupci. Ústečtí občané jsou o situaci průběžně informováni městským rozhlasem, který přenáší i zvuk vašeho televizního vysílání. Vše je zde dobře slyšitelné. Zdejší rozhlasové studio není ještě obsazeno. Všechny krajské orgány dostávají desítky rezolucí, protestujících proti okupaci a rozhodně žádají okamžitý odchod okupantských vojsk.

Takové zprávy jsou pro nás povzbuzením, podobně to vypadá i v dalších městech naší republiky. Jsou potvrzením, o čemž nemáme potuchy, kolik televizních obrazovek je v tuto chvíli rozsvíceno, anebo z nichž se alespoň ozývají naše výzvy.

Postupně se začíná odhalovat triviální plán vypracovaný dávno před 21. srpnem: v hodinu H bude prohlášena revoluční dělnicko-rolnická vláda, ta požádá Moskvu o pomoc při kontrarevoluci, čímž bude zlegalizován vpád vojsk, která už mezitím začnou obsazovat naši zemi. Nepochybujeme o tom, že v těchto chvílích jsou už od včerejška v plné pohotovosti na všech místech naše armáda, veřejná i státní bezpečnost, zpravodajské služby policie, ale také všechny naše záchranné služby.

Přátelé, druzja, Freunde, Przyaciele!

Tak jsme se v dalších minutách okupace obraceli na příslušníky okupantských vojsk. Maďarština - žel - chyběla, tu z nás nikdo neovládal. Využíváme text, který nám doručil spěšný posel údajně z redakce Světa sovětů. Teprve pozdě odpoledne se jeho autenticita potvrdila. Čtyřjazyčný leták se rozdával okupantským vojskům nejprve v hlavním městě Praze a později i v dalších místech:

Proč jste k nám přišli? Vždyť sami vidíte a slyšíte pobouření našich lidí. Zamyslete se nad tím, proč vás sem poslali? Kdo jim k tomu dal právo?

My přece stojíme za československou vládou, KSČ, prezidentem Ludvíkem Svobodou, kterého znáte z dob války, kdy hrdinně bojoval za vás i za nás. Přemýšlejte! Vždyť snad přece nechcete způsobit tragédii lidu, jenž právě nyní chtěl udělat všechno pro svůj klidný a spokojený život...

Začem vy prišli k nam?

Promyslicie, dla czego was do nas poslali! Kto im dal prawo?

Ihr wollt doch eine Tragödie unseres Volkes herbeiführen, welches gerade jetzt alles für sein ruhiges und zufriedenes Leben unternehmem wollte...

Jeďte domů a vyřiďte tam, že u nás v Československu není žádná kontrarevoluce. Vždyť jdete proti nám, obyčejným bezbranným lidem!

Vysíláme novou výzvu:

V Praze se střílí. Nevíme do koho, ale dá se uhodnout kdo. Nedávejte svým chováním zdání sebemenší záminky k ozbrojenému zásahu. Jděte za svou prací. Každý tak bude na svém místě, a to má také svou výhodu. Vyhýbejte se střetávání s ozbrojenou mocí, chceme přece žít! Nastupte na svá pracoviště, nedávejte se vyprovokovat, nedejte se zmást!

Dozvídáme se od našich techniků, že před sedmou hodinou ranní ráno začala na vlnové délce 210 metrů (tj. 1430 kilohertz) vysílat štvavá německo-česká rozhlasová stanice pod názvem Vltava. Okupantská vojska začínají slídit po místech, odkud vysílají rozhlasáci a televizáci. Umlčet pravdu a zlikvidovat odpor.

Vypadl obraz....už delší dobu slyšíme špatně jen zvuk...proč nehlásíte poruchu?

Takové telefonáty slyší ve sluchátkách televizní technici, marně se domlouvají se spojaři, čekáme, co se bude dít, ale snad se - proboha - ještě nějaká možnost naskytne, nemůžeme přece v tak závažných hodinách složit "své zbraně". Něco se musí podniknout.

Na jiném kanálu se nám jen nakrátko objevili přímo z vysílače na Cukráku oba televizní Vladimírové (Škutina s Toskem) a kameraman Josef Krejčí s "očkem" - jak se říká malé ruční kameře. Dokázal od rána nasnímat metry filmů, a teď dokonce narychlo i nájezd tanků, jak se blížily lesem k vysílači.

Držíme mikrofon a slibujeme alespoň do prázdna bez obrazu našim divákům a posluchačům, že se pokusíme znovu vysílat, že se určitě ozveme. Odmlčovaly se - bohužel - také rozhlasové stanice, ještě se chytil dosti špatně východočeský a západočeský rozhlas. Také z obrazovek dálkových radarů zmizel prostor hlavního města Prahy a příjem signálů byl rušen. V éteru nastal zmatek, zpravodajské služby vyhlašují poplach.

díl vzpomínek:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08,

09, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16,

17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24

související texty:

středa 21. srpna 1968

situace v ČST (21.8.1968)

protiprávní jednání vojsk Varšavské smlouvy (21.8.-17.12.1968)

technika a značení okupačních vojsk v ČSSR po roce 1968

Kalendárium - srpen 1968

události roku 1968

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Miroslav Sígl