A poté následuje jedna zpráva za druhou: Dubček prohlásil, že je to tragédie a přečetl dopis, který dostal od Brežněva a o němž kolovaly po Praze dosud jen neurčité fámy. Dopis opakoval jen známé výtky, ale neobsahoval ani stín náznaku, že by se sáhlo k tomu nejhoršímu! Pak navrhl vypracovat a zveřejnit okamžitě stanovisko předsednictva ÚV KSČ k této nově nastalé situaci. Jeho návrh byl přijat většinou sedmi hlasů (Dubčeka, Černíka, Kriegla, Špačka, Smrkovského, Barbírka a Pillera) proti čtyřem (Biĺaka, Koldera, Riga a Švestky)...

Prohlášení předsednictva ÚV KSČ "Všemu lidu Československé socialistické republiky!" obdrželi nejprve rozhlasáci, kteří nejvíc pospíchali, aby to stihli odvysílat ještě do dvou hodin v noci, kdy obvykle končí jejich vysílání ... Souběžně text provolání telefonoval Zdeněk Mlynář přímo do rozhlasu, kde ho přebírala stenotypistka. Jenomže když ho začal hlasatel Vladimír Fišer krátce před druhou hodinou v noci skutečně číst, v první polovině věty jeho hlas umlkl. Zasáhl Karel Hoffmann, ředitel Ústřední správy spojů, který dal pokyn vypnout rozhlasové vysílače v obvyklou dobu.

V budově ÚV KSČ zůstali Dubček, Smrkovský, Špaček, Kriegel, zatímco Černík odejel na rychle svolané zasedání vlády.

Mezitím na pražském letišti v Ruzyni přistávají čtyřmotorová těžká letadla Antonovy (AN-24), a to bez předběžného ohlášení. Cesta z ruzyňského letiště do středu Prahy byla zaplněna kolonami sovětských tanků, automobilů, obrněných transportérů. Lidé jsou probouzeni neobvyklým hlukem.

Teď už opravdu není čas na cokoliv dalšího čekat. Avšak náhle v tom zhruba dvousethlavém davu jakoby uhodil blesk a nemilosrdně rozčísl beztak již dramatické napětí, které nás všechny ovládlo. Rozlétly se hlavní vchodové dveře vestibulu budovy ústředního výboru a v nich vojáci v rubáškách se samopaly, namířenými proti nám všem:

"Idítě odsudá, buděme streljat...",

rozeřvali se jeden přes druhého. Dodnes cítím tu jejich hlaveň v žebrech, jak nás surově speciálně vybraní pochopové vyváděli z budovy jednoho po druhém. Ze špinavých tváří a v přítmí před rozedněním se jen ztěží rozeznávala fyziognomie okupantů. Až teprve později jsem se dozvěděl, že šlo o největší "rabijáky" z asijských zemí Sovětského svazu, určené k likvidaci v boji "proti kontrarevoluci" u nás. Přišli především zatýkat naše představitele.

Venku před budovou se nám naskytl další otřesný pohled, na který v životě nezapomenu. Obrněné vozy s hlavněmi proti nám, na rozestup deseti metrů kolem dokola celého objektu ústředního výboru další ozbrojení okupanti. A o kus dál "černá volha", která je sem měla vést až z ruzyňského letiště.

A v tu chvíli skutečně třeskl první výstřel nedaleko blízké benzinové pumpy, která zde tenkrát stávala a čerpali u ní benzín řidiči vozidel především pracovníků "úvé". Okamžitě se tu shluklo několik lidí snad přece jen nad první obětí tragické okupace a nehorázného vpádu vojsk uprostřed noci. Zřejmě první obětí se stal 31letý Antonín Jarušek z Čakovic.

"Vrahové, vrahové! Co jste zač, sebranko?",

zoufale mluvím v běhu sám pro sebe, ač by se mi chtělo křičet a volat bezbranné Pražany, kteří ještě možná spějí. Ale musím pospíchat, letět staroměstskými uličkami napříč Prahou do Jungmannovy ulice číslo 15, kde byla naše redakce Televizních novin.

S nikým jsem se nestačil v tom zmatku ani rozloučit, vyměnili jsme si jen průhledná němá znamení o změti našich myšlenek, které je však nutné uspořádat a seznamovat s nimi rychle veřejnost.