Vzpomněl jsem si náhle na další televizní studio nedaleko v kině Skaut, pod restaurací U Bumbrlíčků hned proti Novoměstské věži na konci Vodičkovy ulice, která zde ústí na Karlovo náměstí. To je nápad - tady má své malé studio televizní redakce pro děti a mládež. Nestačíme se divit navzájem - sešli jsme se tu v poněkud ztenčené sestavě takřka všichni. Navíc tu vidím Petra Krula (pracoval v mém oddělení nejprve v zemědělské redakci Televizních novin a byl v týmu kolegy Jana Hracha), představuji se Věře Kunderové a Olince Čuříkové. Věčně uspěchaný Tomislav Neklan (další pracovník z mého tvůrčího týmu pro vědu a techniku) tady poskakuje mezi techniky a spojaři, vedenými Lubomírem Drtinou. Ti mají náš největší obdiv! Jak dokáží tak pohotově, rychle a přesně instalovat všechna ta potřebná zařízení! Jsou u nich naši kameramani - můj dlouholetý přítel Přemysl Prokop (natáčeli jsme spolu v jižních Čechách, když jsme se zastavili na pronajaté chatě, kde trávila prázdniny s dětmi moje manželka), dále tu stojí za kamerou i Jarda Holeček. Oba nosí to svoje "metrákové nádobíčko" s patřičnou bravurou a ve vypjatých chvílích neztrácejí nervy. Přitom se na nás naopak jen tak na půl úst usmívají. Situace je velmi vážná.

Do Skautu si našel cestu i Jirka Hradecký (opravdu byl i z Hradce Králové), kterého jsem zcela nedávno přijímal do Televizních novin, a chce s námi pokračovat. Zapracoval se velmi rychle díky svému věčnému humoru a šibalským očím zůstává klidný i v tak vypjatých situacích, jakou už od rána tady prožíváme. To je vždycky dobře mít takového partnera. Stejně tak kolega Jan Ploch - je zrovna v Praze na zkušenou, jinak začal působit v brněnském studiu s kolegyní Ludmilou Sýkorovou a Lubošem Popelkou, takže se tu moc ještě nevyzná. A protože redakce Televizních novin v Jungmannově ulici 15 není obsazena, dálnopisy tu zatím rovněž ťukají, koloběh se opakuje. Pro poštu a dálnopisné zprávy se tak stali oba tito kolegové spolehlivou spojkou. Jejich příval neustává.

Pokračujeme ve vysílání, jsme znovu v obraze. A rovnou naostro letí do éteru jedna zpráva za druhou:

Ministerstvo zahraničních věcí se souhlasem prezidenta republiky ĆSSR a jménem vlády udělilo dnes pokyn velvyslancům ČSSR v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku NDR a Bulharsku, aby ihned předali vládám těchto zemí energický protest s požadavkem, aby okamžitě byla ukončena protiprávní okupace a stažena všechna vojska z čs. území. Z československé strany byla vyslovena v této dějinné chvíli naděje, že vlády a lid okupantských zemí pochopí vážnost situace, vytvořené tímto aktem, jejž nelze nikterak vysvětlit, tím méně zdůvodnit, a umožní neprodleně čs. lidu a jeho zákonodárným představitelům, aby mohli pokračovat ihned ve své normální činnosti.

Prezidium Čs. akademie věd zaslalo sovětskému velvyslanci SSSR v ČSSR Sergeji Vasiljeviču Červoněnkovi dopis, v němž mimo jiné uvádí:

Nemajíce možnost spojit se se sovětskými vědci, žádáme Vás, abyste tlumočil vedení Akademie SSSR, s níž nás spojuje úzká dlouholetá spolupráce při rozvoji pokrokové vědy, náš protest proti násilné, nezákonné a protiprávní okupaci Československa.

Kolik takových podobných protestních dopisů a telegramů ještě dostanou na sovětské ambasádě? Najdou vůbec svého adresáta? Budou je ti neomezení vládci satelitních zemí východního bloku číst?

Ve dveřích se zjevuje zaprášený a unavený náš spolupracovník Jiří Kantůrek (kterého jsem získal jako autora pro naše politické komentáře Tváří v tvář, vysílané každou neděli v pravé poledne). Jak ten nás našel? Vracel se od rána z dovolené někde u Teplic a než si stačí vydechnout, usedá k mikrofonu a z útržkovitých poznámek ve svém bloku přednáší svůj komentář, reportáž či chmurné líčení, jak okupanti - hlava nehlava, cesta necesta, pole nepole (bezdarožije) kácejí svými tanky stromořadí, porážejí ploty a valí se přes Krušné hory směrem na Prahu...

Drobounká Olga Čuříková z Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež (které vede přítel Miloš Volf) svým zaníceným projevem také nenechává nikoho na pochybách, kolik je v ní statečnosti. Do této chvíle někde v koutku psala si svoje poznámky. Už dávno si získala srdce i duše dětských diváků včetně jejich rodičů v pořadu Vlaštovka. Nemohou ji nevyslyšet ani v těchto tragických chvílích našeho národa.

Kam se však poděli ostatní, s nimiž jsem se stačil jen pozdravit ve chvatu, když nás rozprášili ve Vladislavově ulici? Kolegové Bohumil Tonninger, Jiří Svejkovský, Mário Ilk nebo také kameraman Petr Ulrych? Rozdrobené kolektivy televizních pracovníků se rozešly doslova do všech světových stran. Dozvídám se konspirativní cestou (ano, už začínáme pracovat konspirativně, obezřetně podle zásady "věřit jen svým věrným, dobře známým"), že náš zahraniční komentátor Vladimír Tosek s neméně známým "werichovcem" Vladimírem Škutinou, robustním redaktorem Oldřichem Čičatkou a dalšími odejeli Neklanovým autem přímo na televizní vysílač Cukrák.

Ten se nachází na 411 metrů vysokém vrchu směrem z Prahy na Strakonice (nedaleko odtud je Dobříš) a jeho monstrum bylo uvedeno do provozu v listopadu 1961. Štíhlá stavba o výšce téměř 200 metrů (přesně 193,5 metru) je proto viditelná daleko v celém okolí, jak potvrzují milovníci turistiky v Brdech, u Berounky či Vltavy. A z jeho věže jsou naopak vidět Říp, Milešovka, hřebeny Krkonoš. Tady jsou srovnány televizní monitory v perfektním technickém provedení. Šíří se odtud obraz tak ostrý, že každý náročný divák i v zahraničí zaplesá. Vysoká stavba je zabezpečena proti větrům, ve věži je mechanika, která vše vyvažuje, a to dvěma dvouapůltunovými závažími. Při výpadku elektrického proudu jsou připraveny dva 360 kW dieselagregáty. Vše se mi vybavuje z exkurze, kterou jsem sem podnikl, když jsem byl zvědavý jako televizní nováček.

"Tam mají teplíčko pořád...", ujišťoval Vláďa Tosek své kolegy v rozpáleném srpnovém dnu. Vysílač totiž všude využívá odpadní teplo vysílače, které se tvoří na chladičích v suterénu objektu. Snad jediný z nás všech si byl jistý, že odtud lze vysílat televizní signál přímo na všechny strany a tak dlouho, než okupanti na to přijdou a dojedou až sem.

Další parta se pokoušela o vysílání z jiného pražského kopce na Petřinách nad oborou Hvězda. Obsadila jeden z nedokončených bytů několikaposchoďového činžáku a signál, vysílaný přes další televizní vysílač Buková hora u Verneřic v blízkosti Ústí nad Labem, měl docela slušnou úroveň. Slušné podmínky pro televizní vysílání měli i kolegové, kteří se uchýlili do Výzkumného ústavu sdělovací techniky A. S. Popova v Praze-Braníku. Všude však museli svá vysílání přerušovat pro podezření, že okupanti vysílače zaměří, vyslídí, obsadí nebo dokonce zničí, jako tomu došlo v Krašově u Plzně, kde bylo zařízení televizního vysílače okupanty rozstříleno a zničeno.

Všechna dislokovaná místa, odkud se vysílalo, se dařilo udržovat v provozu díky takovým lidem, jakými byli František Svejkovský, ředitel rozvoje a výstavby Čs. televize v oněch letech, dále Ladislav Kejha; na vysílání v mimořádných podmínkách se podíleli také pracovníci Výzkumného ústavu rozhlasu a televize, skladbu pořadů a jejich koordinaci řídil Zd. Noháč, dále Viktor Růžička, Přemysl Freiman a Eva Krausová. Produkční Hlavní redakce tělovýchovy a sportu Alena Kejhová se ujala distribuce filmových materiálů do vysílače na Kleti a také mimo území republiky.

Kilometry filmů mnoha televizních kameramanů, sestříhaných ještě ve střižnách Měšťanské besedy, se od prvních okupačních dnů zároveň vozily do Vídně, anebo předávaly důvěryhodným rakouským turistům, kteří byli zrovna v Praze. Od rakouské televize je přejímaly ostatní televizní stanice evropské sítě Eurovize. To bylo rozhodující, protože celý svět se tak mohl bezprostředně a okamžitě z autentických filmových záběrů dozvědět skutečnou pravdu o okupaci naší země.

Nejdéle šel obrazový i zvukový signál z Kletě za Českým Krumlovem v šumavském podhůří. Střežila ho zdejší vojenská posádka. Kameraman Josef Krejčí s Otou Nutzem a dalšími vysílali a komentovali záběry, natáčené Oldřichem Kábrtem ve středečním dopoledni v naší metropoli. Z té se stávalo bojové město. Signál šel odtud ve vysoké kvalitě do sousedního Rakouska, kde také o den později našli všichni naši televizáci z Kletě alespoň na pár dnů útočiště...

díl vzpomínek:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08,

09, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16,

17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24

související texty:

situace v ČST (21.8.1968)

technika a značení okupačních vojsk v ČSSR po roce 1968

Kalendárium - srpen 1968

události roku 1968

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Miroslav Sígl