DR: Únorová krize v podstatě začala úmyslným neplněním usnesení vlády z 13. února...

Komunistický ministr vnitra Václav Nosek vyhodil osm nekomunistických velitelů policie a dosadil za ně komunisty. Vláda mu usnesením z 13. února 1948 poměrem 15:11 (komunisté měli s Ludvíkem Svobodou 11 ministrů) uložila, aby vše vrátil do původního stavu, ale on nehodlal toto usnesení splnit. To se pak těžko zachová ve vládě klid.

Demise menšiny ve vládě ale umožnila Gottwaldovi ústavní řešení, které zvolil. Výměnu ministrů, kteří odstoupili bez nutnosti demise celé vlády.

Když se 24. února v noci rozhýbali sociální demokrati, tak už bylo pozdě. Den předtím přivezli komunisté z brněnské zbrojovky zbraně a vyzbrojili Lidové milice. Sice do každé pušky tak 3 náboje, ale stačilo to. Lidové milice pak byly důležitým hráčem.

TV: Dle Vašeho názoru měla být tedy demise podána, ale ve spolupráci s dalšími stranami a ve větším počtu ministrů nebo neměl odstupovat nikdo?

Jedno nebo druhé. A když demisi, tak ji dobře připravit. I s dvěma sociálními demokraty a s Janem Masarykem jako 13. února - tedy 15:11. Stačilo by i 14:12. Proč nepožádali sociální demokraty? Minimálně dva ministři by šli s nimi. Kdyby jich bylo nakonec 14, tak by vláda padla a byly by vyhlášeny nové volby.

S Janem Masarykem mluvili, ale nedomluvili se! Ten potom souhlasil s účastí v nové vládě a následně ho to mrzelo, ale bylo už pozdě. Krutě za vše zaplatil.

Další chyba. Vedení naší strany vytýkám a vytýkal jsem od 25. února, že nic aktivně nedělali. Jen čekali, co udělá prezident. My mladí ze všech demokratických stran jsme aspoň šli na Hrad, a to dvakrát: 23. a 25. února 1948 demonstrovat proti nástupu komunistů k uchopení absolutní moci. A podpořit prezidenta.

DR: Jan Masaryk osloven byl...

Osloven byl. Masaryk byl především překvapen. Svému otci TGM slíbil, že zůstane vždy věrně po boku Edvarda Beneše. Ten však Janovi neporadil. Musel se rozhodnout sám.

Poté, co 7. března na Staroměstském náměstí, při příležitosti oslav narozenin jeho otce - TGM, Václav Kopecký, nazval prvním pionýrem komunismu, byl velice rozezlen, že takto zneužívají jeho jména. Byl připraven odejít do zahraničí za Marcií Davenportovou.

Později údajně spáchal sebevraždu. Kolem je však mnoho otazníků, které budou odpovězeny po otevření ruských archívů. Jestli je ovšem Rusové někdy zpřístupní. To však Janovi již nepomůže. Já věřím, že byl zavražděn. V každém případě smrt Janova národu ukázala, že se v komunismu žít nedá.

TV: Mluvíme stále o demisi 12 ministrů dne 20. února. Tento akt byl jistě konzultován s vedením příslušných stran. Byl také konzultován s poslaneckými kluby těchto stran?

Ne, nebyl. Právě 13. února za námi přiběhl Ota Hora, předseda národně socialistické mládeže. Jako poslanec byl členem bezpečnostního výboru sněmovny. Právě tam se dozvěděl, že těch 8 nekomunistických velitelů SNB bylo vyházeno z Bezpečnosti a nahrazeno komunisty. Běžel hned do Strakovy akademie, kde probíhalo zasedání vlády.

Hora požádal o vyvolání Petra Zenkla a o všem ho informoval. Zenkl se vrátil na zasedání vlády. Přerušil jednání, informoval vládu a dal návrh hlasovat o usnesení, aby československá vláda uložila ministru vnitra Noskovi, aby do týdne uvedl personální situaci ve svém resortu do původního stavu ze 13.2.1948. V následujícím hlasování rozhodující většina návrh schválila. Poté se členové vlády rozešli.

Po týdnu, tj. 20.2.1948 před zahájení zasedání vlády, chtěl Petr Zenkl informaci od Klementa Gottwalda o splnění usnesení vlády. Dostalo se mu vyhýbavé odpovědi v tom smyslu, že ministr vnitra je nemocen, ale přijde vládu informovat. Do konce zasedání zprávu o splnění svého usnesení vláda nedostala.

Když nedošlo ke splnění usnesení vlády, omluvili se ihned zástupci Národně socialistické strany, Lidové strany a slovenské Demokratické strany na demisi svých ministrů. A zde jim také vytýkám, že předtím o svém záměru neinformovali prezidenta. Měli mu předem říct, kdo bude demisi podávat. On byl demokrat a měl tuhle republiku rád - vždyť za ni dvakrát bojoval. Měli se s ním poradit. On by jistě poradil dobře.

Ústřední výbor naší strany byl svolán až 24. února večer. Na tomto zasedání vystoupila také Milada Horáková proti přítomnému Aloisu Neumanovi.

TV: Demise většiny vlády měla vyvolat pád Gottwaldovy vlády. Co by pak mohlo následovat poté?

Dle mého názoru jmenování dočasné úřednické vlády a vypsání nových voleb. A po nich ustavení řádné vlády.

TV: Poslední volby se konaly v červnu 1946, takže další regulérní volby měly proběhnout po dvou letech v červnu 1948. Je otázkou, jaký by byl jejich výsledek.

K tomu Vám mohu říci následující. Naše strana měla na konci roku 1947 v celé řadě okresů (na západě republiky především) podobný počet členů, jako volebních hlasů v roce 1946. A víte, že počet těch, kteří vás volí, je vždy větší než počet straníků. To byl velice důležitý fakt, který nás opravňoval doufat ve výhru v následujících volbách.

Komunisté se museli obávat, že volby prohrají. Gottwald si uvědomil, jaký trumf dostal do rukou tím, že demisi podala pouze menšina. A hned přešel do protiútoku. Já jsem byl kdysi přesvědčen, že prezident Beneš se měl zúčastnit toho sjezdu zemědělců a závodních rad. Ovšem já, být na jeho místě bych tam asi také nešel. Asi by ho vypískali. Ta situace už byla tak vyhrocená, že se formou jednání už asi nedalo nic dělat. Demokraté se měli s Benešem radit před podáním demise. 20. února měli ze zasedání odejít a sdělit, že se vrátí ihned, jakmile Nosek splní usnesení ze 13.2.

TV: Chci se ještě zeptat na činnost ústavodárného shromáždění během únorových dnů.

Nebyla žádná. Naše strana žádala o svolání plenárního zasedání. Jako druhá nejsilnější strana jsme měli post předsedy sněmovny. Vítěz voleb měl předsedu vlády. Jenže schůzi mohlo svolat pouze pětičlenné předsednictvo a tam jsme byli v menšině. A tak svolání pléna sněmovny nebylo odsouhlaseno. Druhá komora - senát, tehdy podle ústavy neexistovala. Sněmovna byla jednokomorová.

s panem Josefem Lesákem rozmlouvali 3. listopadu 2005 v jeho kladenském bytě Tomáš Vlček a Daniel Růžička.

díl rozhovoru:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08, 09, 10

Únor 1948

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Tomáš Vlček, Daniel Růžička