TV: V roce 1948 jste se pokusil o útěk za hranice.

Jak jsem později zjistil, organizovala jej Státní bezpečnost. A taky mě přitom i s celou rodinou zatkli. Poslali za mnou člověka z parlamentu, aby mi vyřídil, že Národní shromáždění bylo požádáno, aby mě zbavilo imunity a vydalo k trestnímu stíhání. Mělo to být kvůli nějakému mému projevu před volbami v roce 1946, ve kterém jsem řekl, že náš národ má spojence na Východě i Západě, ale na Západ má z historických důvodů blíže.

Až tehdy jsem se rozhodl k odchodu. Dříve jsem o tom neuvažoval, doma jsem byl v této republice. Nyní ale hrozilo mé zatčení a rodina by zůstala bez prostředků.

Využil jsem pomoci skupiny "Přijdeme", která již předtím převedla například našeho nejslavnějšího novináře Ferdinanda Peroutku nebo manželku profesora Machotky i se dvěmi dětmi.

TV: Jak samotný útěk probíhal?

Následovně. Manželku s nejmladším dítětem - dvouměsíčním kojencem a 3letou dcerkou vezlo auto do Klatov a já s 5letým synkem jel, ještě s dalšími lidmi, do Klatov vlakem. Na nádraží v Klatovech jsme nasedli do dvou aut. Byla plná. Vyjeli jsme směrem na Železnou Rudu. Tam někde mělo dojít v noci ke přechodu hranic.

Tohle ale bylo ještě za dne. Za Klatovy nás předjela dvě černá auta. Za námi neustále jela stejná motorka. Vedle mne seděl nějaký člověk z ministerstva unifikací. Nelíbilo se nám to. Po nějaké době jsme vjeli do ostré zatáčky, za kterou stála ta černá auta napříč silnice a před nimi stáli civilisté s revolvery v rukou. Můj spolusedící využil určitého zpomalení auta, otevřel dveře a začal utíkat. Stříleli po něm, ale podařilo se mu zmizet v blízkém lese. Nás ostatní zatkli.

První výslech byl na Státní bezpečnosti v Klatovech, další v kachlíkárně na ministerstvu vnitra v Praze na Letné. V noci nás pak převezli na "čtyřku" do Bartolomějské, kde ráno výslech pokračoval. Manželku vyslýchali odděleně a jako prvou. Asi po hodině začalo dítě plakat - domáhat se nakojení. Žádal jsem o přerušení výslechu, aby mohla matka dítě nakrmit. Po další žádosti, že dítě křičí a mění barvu, že by se mu mohlo něco stát, ozvala se odpověď cituji: "Však ono se neposere!" Odpoledne byla matka s dětmi propuštěna domů. Dítě na těžkou břišní kýlu po několika dnech zemřelo.

DR: Byl jste odsouzen...

Nakonec jsem byl odsouzen na rok za něco, čeho jsem se nedopustil. U soudu jsem v rozsudku slyšel jen samé fráze. Písemný rozsudek jsme nedostal.

Po roce mne pustili. Měl jsem zákaz práce ve školství a byl jsem vyhozen z vysoké školy. Hned druhý den po propuštění jsem nastoupil v dílně svého bratrance jako pomocný dělník. Zaváděli jsme a opravovali obecní rozhlasy.

Byl jsem na svobodě 11 dnů, když pro mne v noci opět přišli a zatkli mne. Odvezli mne na "čtyřku", kde jsem potkal několik známých, například poslance Paréze. Ráno nás vyhnali na dvůr, který byl obklíčen příslušníky SNB se samopaly. Jako nějaké vrahy nás nahnali do autobusů a vezli nás přes Kolín někam na východ. Měli jsme obavy, že skončíme někde v Sovětském svazu. Náhle jsme za Pardubicemi zastavili před vraty s nápisem "Zemská ženská donucovací pracovna". Zajeli jsme dovnitř, a tam nás všechny zahnali do jedné ubikace.

Po šestnácti dnech nás podle abecedy vyvolávali. Přišel jsem před tři lidi, kteří mi sdělili, že jsou komise číslo jedna, zřízená podle zákona 247/1948 Sb. Obvinění? "Po propuštění jste se pohyboval v okruhu reakčně smýšlejících občanů a není tedy naděje, že byste se hodlal polepšit." Namítl jsem, že jsem vykonával hned od druhého dne po propuštění manuální dělnickou práci a pohyboval jsem se pouze v okruhu mých příbuzných. Předseda komise na to odpověděl, že nikdo z těch příbuzných není v komunistické straně a ukončil řízení. Byl jsem odsouzen na rok do tábora nucených prací.

Odpoledne týž den - 8.6.1949 nás všechny odsouzené nahnali do autobusu, kde byli příslušníci SNB se samopaly a u řidiče seděl velitel tábora v Kladně. U dolu Zápotocký, do kterého nás vezli, byl velitel tak namol opilý, že se sotva držel na nohou.

Dojeli jsme na místo. Tábor nucených prací obehnaný ostnatými dráty, se smečkou policejních psů nás vítal jejich štěkotem. Druhý den zdravotní prohlídka, další den bezpečnostní školení a čtvrtý den jsme již fárali pod zem.

Ty starší tenkrát z Pardubic odvezli do jiného tábora.

s panem Josefem Lesákem rozmlouvali 3. listopadu 2005 v jeho kladenském bytě Tomáš Vlček a Daniel Růžička.

díl rozhovoru:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08, 09, 10

Únor 1948

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Tomáš Vlček, Daniel Růžička