DR: Co následovalo po propuštění?

Šel jsem hledat zaměstnání. Mělo to vždy stejný průběh. Řekl jsem, že přijmu jakoukoliv práci. No a co umíte? Mluvím dobře anglicky, francouzsky, německy a rusky. Rumunsky a polsky se domluvím. Tak to vás bereme všemi deseti. Když ale potom zjistili, o koho se jedná, omluvili se, že mne nemohou vzít, protože by sami o práci přišli. Takto se mi to stalo několikrát. Nakonec jsem skončil znovu v kladenských dolech, kde jsem, jako brigádník, fáral pod zem.

V té době jsem přišel i o druhý byt. Nejdříve nás v roce 1952 obvodní bytová komise v Dejvicích vykázala z bytu 2+1 v ulici Na Perníkářce 778 do horšího podkrovního bytu 1+1 a v roce 1953 mne Ústřední bytová komise Hlavního města Prahy vykázala i z tohoto bytu. Z politických důvodů jsem dostal zákaz pobytu v hlavním městě a jako nežádoucímu mi byl přikázán pobyt v Příchovicích u Jablonce nad Nisou. Zde jsem měl také pracovat jako lesní dělník. Škola v místě nebyla a já měl dvě školou povinné děti.

Tehdy dostali zákazy pobytu v Praze i moji rodiče a vystěhovali se do Ústalče v Pošumaví. Bratr učil ve středních Čechách. Přitom jsem již nebydlel ani s jedním z nich. Prostě rozehnali všechny mé příbuzné po celých Čechách. Byli důslední.

Šel jsem se tedy odhlásit z brigády v kladenských dolech s tím, že se stěhuji do Příchovic. Během rozmluvy mi tehdejší ředitel dolů nabídl, jak řekl - "po dohodě s vedením", v Kladně byt za podmínky, že nastoupím do trvalého poměru k práci pod zemí. Přijal jsem a dodnes v Kladně žiji. Pod zemí jsem strávil bez čtyř měsíců 30 let. Po revoluci jsem měl možnost vrátit se zpět do Prahy, ale na přání dětí jsem odmítl. Domovem je dnes pro mne a celou rodinu Kladno. Zde mám i mnoho starých kamarádů z řad havířů a hutníků.

Povím Vám jednu vzpomínku. Když jsem sfáral poprvé pod zem, tak za mnou přišel horník František Císař a varoval mne: "jestli nahoře ti Tví spřeženci něco vyvedou, tak Tebe tady utlučem. Ty nahoru nevyfáráš". Pěkné uvítání, že?

No a když jsme se po chvíli rozcházeli na svá pracoviště, přišli za mnou staří havíři, tátové, a řekli mi: "Vykašli se na něj. To je cvok a fanatik. Tady dole jsi náš kamarád. Až budeme zavalený, tak nás budeš rukama vyhrabovat, abys nás zachránil. Až tam budeš ty, tak my tě zachráníme taky. Venku se nemusíme ani pozdravit. Nemusíš s námi jít na pivo. Ale dole jsme kamarádi." A ono to tak opravdu bylo. Jenomže my jsme se pak scházeli i venku.

A můj životní odpor proti komunistům se změnil na boj s komunismem. I ti prostí slušní členové KSČ se stávali oběťmi systému - totalitní diktátorské KSČ. Ta nemá v demokracii co pohledávat!

TV: Nutila Vás někdy Státní bezpečnost ke spolupráci?

Dvakrát. Poprvé to bylo ve vězení poté, co mi zemřelo dítě. V noci před pohřbem za mnou přišel zřejmě vysoký pracovník bezpečnosti s návrhem, že mne pustí bez asistence na pohřeb a pak propustí domů úplně. Chtěl, abych za to v celostátním rozhlase vysvětlil, jak moje strana a přímo čtyři konkrétní ministři a generální tajemník připravovali puč proti komunistům. To jsem odmítl. Takže jsem na pohřbu nebyl a ve vězení zůstal.

Podruhé to bylo v roce 1969. Po Pražském jaru mi konečně vydali pas. Do té doby jsem do zahraničí nesměl. Zorganizoval jsem tenkrát s kamarádem, který byl železničář, dovolenou. Kamarád zajistil lehátkový vagon a jeli jsme přes Rakousko až na Sicílii. V noci jsme spali a jeli, ráno snídaně ve vlaku, balíček jídla na cestu a prohlídka města. No a večer návrat do vlaku, večeře a pokračování dál. Tenkrát jel učitelský sbor ze školy, kde učila manželka. Hrozně se to líbilo.

Ale asi týden po návratu jsem dostal od Státní bezpečnosti pozvání na pohovor. Důvod? "Situace na pracovišti." Nejdříve mi dali vědět, jakou kontrolu nade mnou mají. Věděli přesně, kolik jsem měl na dovolené kufrů a co v nich bylo. Divili se, že jsme se vrátili do republiky.Nakonec po mě chtěli spolupráci. Slibovali různé výhody, pracovní postup manželky, vysokou školu pro syna, pro mne auto s řidičem a v případě potřeby i otevřený účet v hotelu Kladno.

Tento hotel sloužil Československým aeroliniím jako tranzitní hotel pro přenocování cestujících při nemožnosti odstartování letadel. Tam jsem měl, vzhledem ke svým jazykovým dispozicím, navazovat diskuze při kávě a nabízet případnou pomoc - předání dopisu, vzkazu a podobně. A ty dopisy pak dávat k ofotografování nebo informovat StB o vzkazech a ty potom předat adresátům.

Po mém odmítnutí následovalo na další schůzce vyhrožování. Odmítl jsem znovu. Následovalo pozvání k náčelníkovi StB v Kladně a jeho omluva chování mladého příslušníka StB. Když jsem odmítl i výzvu náčelníka, sdělil mi, že mě zvát ke spolupráci již nebudou, ale až pochopím, jakou příležitost jsem odmítl, budu muset přijít nabídnout se sám. Nepřišel jsem - nikdy.

s panem Josefem Lesákem rozmlouvali 3. listopadu 2005 v jeho kladenském bytě Tomáš Vlček a Daniel Růžička.

díl rozhovoru:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08, 09, 10

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Tomáš Vlček, Daniel Růžička