TV: Jak jste prožil první květnové dny 1945?

Na barikádě. Na Babě, kde jsem tehdy stál, byl v noci na 9. května již klid. Čekali jsme americké tanky. Objevily se i s hvězdami. Pak nám volali, že Američané již sjíždějí od Ruzyně, ale byli to Rusové. Vítali jsme je také. Hlavně, že Němci byli pryč. V té době mi bylo necelých 25 let, mluvil jsem několika řečmi a tak jsem osádku jednoho z prvních tanků navigoval po Praze. Chtěli se dostat na Petřín, kde byla německá protiletecká dělostřelecká baterie. Jel jsem s nimi z Bořislavky přes Střešovice nahoru na bývalou Voctárnu a před Pohořelcem jsem jim Petřín ukázal.

Praha byla v té době v podstatě osvobozena. Němci již odešli, ale v ulicích ještě probíhaly s jejich zbytky přestřelky a mnoho lidí ještě v posledních dnech války umíralo. V některých Češích se také probudila nenávist a podnikali bohužel proti Němcům a kolaborantům odvetné akce.

DR: Nemohu se nezeptat. Uvědomovali jste, že s ruskými tanky do Evropy přijíždí něco, co sem historicky nepatří?

Po malých krůčcích pronikaly do veřejnosti informace o tom, co se děje v Sovětském svazu. Vědělo se o popravách několika tisíc generálů a vysokých důstojníků. Proto na začátku války Rusové tak ustupovali. Chyběli jim zkušení velitelé.

Hlavně mladá generace si přála osvobození americkou armádou. Pro nás to byl nejsilnější stát. Bohužel existovala, silnou Trojkou stanovená, demarkační linie a Američané do Prahy nepřijeli. Desetitisíce vojáků nemusely zbytečně padnout. Když americká armáda obsadila Rokycany, tak jsme čekali, že v Praze bude do tří hodin. A generál Patton to chtěl! Jenže místo toho sem přijely pouze dva tanky amerických rozvědčíků. A nikdo po nich nevystřelil ani z pušky, natož z děla. Tady jsme my mladí cítili, že se něco promeškalo.

Ale musím zopakovat. Vítali jsem i Rusy, protože jsme byli rádi, že jsme svobodni.

DR: Mohl byste popsat průběh pražského Květnového povstání a úlohu Vlasovců v něm?

V noci z 5. na 6. května jsme na výzvu rozhlasu začali po Praze stavět barikády. Nechtěli jsem dovolit německé armádě pohyb. Tehdejší Kladenská třída (poté Leninova, dnešní Evropská) byla poseta barikádami. Báli jsme se, aby neprojeli kolem Julisky na Hanspaulku a na západ. Tenkrát tam ještě nestál stadion, ale cihelna. Tak jsme tam začali stavět barikády také. A stavěly se i v Šárce, aby tudy nemohli vyjet u dnešního McDonaldu a pokračovat k Američanům.

Poslední noc války jsem strávil na nejspodnější barikádě na Babě. Byli jsme tam tři kluci a dohromady měli jeden ruční granát, jednu pušku a pět nábojů. Já měl nabitou pistoli. V hanspaulské škole byl totiž oddíl Wehrmachtu a ten se předtím uniformovanému československému důstojníkovi vzdal. Kluci od nich dostali zbraně a naučili se zacházet s puškou. Na mě zbyla pistole. Tak byla obsazená naše barikáda.

Tehdy tam byla jenom polní cesta a tu jsme hlídali. Jeden německý tank se pokoušel vyjet z té cihlárny po svahu nahoru. Byli jsme už připraveni utéct, protože s naším "vybavením" se proti tanku nedalo nic dělat. Naštěstí se mu svah po namoklé jílovité hlíně nepodařilo vyjet a sklouzával neustále dolů. A tak jsme dmuli prsa, protože jsme "zahnali" tank. I když to spíše zařídila příroda.

Průběh povstání ale rozhodně nebyl jednoduchý. Víte, co udělali Němci na Staroměstském náměstí. Rozstříleli radnici. Jsem rád, že nebyla dodnes dostavena. Za povstání bylo asi 2500 mrtvých a raněných. Vojáci Schörnerovy armády, která postupovala od Benešova, vyhnali lidi ze sklepů a hnali je před tanky. Hořela Míčovna na Hradě. Byly to chvíle pro nás otřesné. Ale bojovalo se. Neustoupil nikdo a také ten průjezd se jim nepodařil a generál Tusev se musel revoluční České národní radě vzdát.

Ovšem udělaly se také ústupky. Podle Rusů jsme neměli pustit nikoho, kdo by se mohl dostat k Američanům. Měla je zatknout Sovětská armáda. To se však nestalo. Také to zástupce komunistů v ČNR Josef Smrkovský po válce odnesl. Ale Praha nebyla zničena jako jiná města. A přitom i tady se bojovalo. Malinovského armáda od východu, Schörnerova od jihu. Situace nebyla jednoduchá a my kluci jsme věděli, že nejde o dobrodružství, ale o život a je nutno počítat s oběťmi na životech.

Měli jsme ovšem obrovské štěstí, že naše část Prahy - až dolů na Smíchov - byla zachráněna ruskou osvobozeneckou armádou generála Vlasova (ROA). Ta revoluční Vlasovova armáda opravdu zabránila zničení Prahy. A my jsme jí za to byli vděčni. Ovšem věděli jsme, že to Vlasovce nezachrání, protože proti sovětům bojovali. A dopadlo to s nimi opravdu mizerně.

s panem Josefem Lesákem rozmlouvali 3. listopadu 2005 v jeho kladenském bytě Tomáš Vlček a Daniel Růžička.

díl rozhovoru:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08, 09, 10

Únor 1948

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Tomáš Vlček, Daniel Růžička