válečné neshody

Když Němci v roce 1941 okupovali Jugoslávii, Tito proti nim a domácím kolaborantským jednotkám ustanovil silné partyzánské hnutí. Pod jeho vedením dosáhli partyzáni značných úspěchů, takže byli 1944 britskou a americkou vládou uznáni jako oficiální protifašistický odboj namísto do té doby uznávaných jednotek četniků vedených generálem Mihajlovičem.

Zatímco až doposud partyzány podporovali, Sověti najednou odmítli strategický význam partyzánských akcí a tuto podporu zastavili, což Tito otevřeně kritizoval. To byl patrně základ pozdějších problematických vztahů mezi Stalinem a Titem, které až do té doby byly dobré - Tito strávil před válkou skoro dva roky v Moskvě, byl členem Kominterny a agentem NKVD.

Rudá armáda sice dorazila do Jugoslávie a osvobodila Bělehrad, ale díky síle domácího odboje byla donucena k okamžitému odchodu. Jugoslávie podepsala v dubnu 1945 smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci se SSSR, přijala sovětské poradce, ale odmítla založení společných akciových společností (ty se v jiných zemích staly nástrojem přesunu financí na východ), zrovna tak jako dohodou zajištěný přístup do rozhodování o jugoslávské zahraniční politice.

Moskva odmítla podporu

Po válce se Tito stal premiérem a ministrem obrany. Z této pozice požadoval, aby jako náhrada za válečné škody přešel Terst od Itálie pod vlastnictví Jugoslávie. Západ tento požadavek odmítl (situace byla vyřešena teprve roku 1954), Stalin odmítl Titovi podporu - od doby kdy se SSSR spojil s Británií a USA proti Němcům, Stalin, ve skutečnosti oportunista ochotný odložit veškerou revoluční ideologii, bylo-li to pro SSSR výhodné, se snažil vyjít západním spojencům vstříc.

Proto také požadoval zastavení jugoslávské podpory jednotkám ELAS. Řečtí komunističtí partyzáni ELAS, rozprášení koncem roku 1944 britskými speciálními jednotkami (se Stalinovým souhlasem, aby potvrdil Churchillovi že dodržuje dohodu o rozdělení sfér vlivu z října 1944), se v roce 1945 znovu spojili k občanské válce v níž byli v zájmu revolučního boje vydržováni Titem. V létě 1946 dostali prostřednictvím Jugoslávie zbraně a peníze i od SSSR. (Občanská válka v Řecku skončila 16.10.1949 poté, když Jugoslávie přestala podporovat ELAS.)

sen o Balkánské federaci

Tito měl sen o vytvoření "Balkánské federace" zahrnující Albánii, Jugoslávii a Bulharsko, která také měla poskytnout speciální celní úlevy Československu a Polsku. Vypracoval tento plán už za války spolu se svým přítelem (a svědkem při svatbě) Georgijem Dimitrovem, tajemníkem bulharských komunistů.

Komunistická strana Albánie byla na příkaz Kominterny založena a řízena Titem, Albánie byla po válce zcela pod mocí Jugoslávie. Na konci roku 1947 Tito navštívil postupně Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko. Návštívené země pak provedly politické změny podle jugoslávského vzoru, Jugoslávie také s těmito zeměmi uzavřela přátelské smlouvy. I když vše proběhlo bez předchozího schválení Stalinem, vypadalo to že se Titův sen uskuteční.

Potom se 22.1.1948 Dimitrov při tiskové konferenci zmínil o možnosti rozšíření Balkánské federace o Řecko. S pomocí Kominformy se Tito už od podzimu 1947 snažil zorganizovat mezinárodní pomoc Řecku po vzoru španělské občanské války. 26.1.1948 nařídil (bez předchozí konzultace s Moskvou či Tiranou) na pomoc řeckým partyzánům umístit jugoslávské jednotky v Albánii.

Stalin se cítí ohrožen

Stalin Balkánskou federaci ještě v březnu 1947 schvaloval - byla by pro něj bývala snadnou cestou k rozšíření sovětské říše. Silný socialistický stát na balkáně pod samostatným Titovým vedením však ohrožoval monopolní postavení SSSR v Evropě.

Horší bylo, ze Jugoslávské aktivity byly podezřívavě pozorovány Západem, který neměl ani zdání o tom, že Tito jedná na vlastní pěst. V zemích které sověti osvobodili, totiž těsně po válce umlčovali jeden opoziční hlas po druhém, krok za krokem, hezky potichu, asi tak jako když si kapesní zloděj potichoučku nenápadně krade a doufá že si toho nikdo nevšimne. V Titových akcích Západ automaticky viděl sovětskou rozpínavost. Nezakrytost Titova jednání tak přímo ohrožovala vztah SSSR se Západem. V Marshallovu plánu viděl Stalin nejen snahu USA o podmanění Evropy, ale také reakci na jugoslávské akce na Balkáně.

pětadvacetistránkové dopisy

To už bylo pro Stalina příliš. Povolal zástupce Jugoslávie a Bulharska k naléhavým hovorům do Moskvy a tam jim přikázal okamžitě utvořit Balkánskou federaci podle jeho představ a zakázal jim jednat na mezinárodním poli bez jeho předchozího souhlasu.

Tito byl Moskvě oddaný, ale ne poddaný a 1. 3. 1948 oba požadavky odmítl. Dotčený Stalin mu pak poslal několik výhružných ("...Myslíme že politická kariéra Trockého je dostatečným varováním...") obviňujících dopisů.

Nejenom že Tito po diskusi s ÚV KSJ všechna Stalinova obvinění odmítl, ale naopak tvrdil, že je to ve skutečnosti Stalin, kdo zradil revoluci, a vyhlásil, že on sice miluje Sovětský svaz, ale že miluje Jugoslávii a socialismus ještě více a dopisy zveřejnil. Stalin se rozhodl nahradit Tita někým jiným, poslušnějším.

pokus o atentát

"Nahradit" za stalinismu znamenalo zlikvidovat. Z obavy o osobní bezpečnost se Tito odmítl účastnit následného jednání Kominformy v Budapešti, na kterém sovětský delegát prohlásil, že má zprávy o tom, že Tito je imperialistickým špiónem. Kominforma obvinila Tita z antisovětismu, revizionismu, trockismu, spolupráce s kapitalisty, velikášství a přílišných ambicí. 4. 7. 1948 byli Tito i Komunistická strana Jugoslávie z Kominformy vyloučeni.

Kominforma vyzvala "zdravé jádro strany" k převratu. Na Jugoslávii byla uvalena ekonomická blokáda, KGB (která ho hbitě přejmenovala z Orla na Krkavce) se pokusila o Titovo svržení a bylo vyprovokováno několik pohraničních incidentů, které byly předehrou plánované invaze (přes Maďarsko).

Všechny tyto akce však selhaly a jenom upevnily Titovo přesvědčení a jeho podporu obyvateli Jugoslávie. Ti, kteří se odvážili otevřeně podporovat SSSR, skončili ve vězení, stejně tak jako jugoslávští členové Kominterny. Pokus o atentát byl včas odhalen. K invazi nakonec nedošlo, patrně díky jednoznačnému varování ze strany USA, jehož důraz byl posílen i rychlostí americké reakce.

krvavý pes

I přes své postoje k sovětským požadavkům, byl Tito Západem považován za jednu ze sovětských loutek. Zasloužil si to především zavedením tvrdého politického režimu hned po válce, schválením popravy Drazy Mihajloviće za kolaboraci s nacisty, zatčením katolického biskupa Aloysia Stepinace, zavedením ústředního plánování, podporou ELAS v řecké občanské válce a sestřelením dvou amerických letadel nad Slovinskem.

To se teď mělo brzy změnit. Jugoslávie uzavřela s Řeckem a Tureckem přátelskou smlouvu, která znamenala v podstatě tiché připojení k NATO. 12. 9. 1949 dostala Jugoslávie od USA 20 miliónů dolarů ve zboží a zbraních. Místo připojení se k Západu se však Jugoslávie dala cestou domácí decentralizace a nezávislosti v mezinárodních záležitostech.

SSSR reagoval na tuto smlouvu (která byla po urovnání vztahů s Moskvou roku 1955 zrušena) zrušením diplomatických styků a jednostrannou výpovědí všech smluv s Jugoslávií. Ostatní socialistické státy poslušně následovaly. Kominforma nazvala Tita "krvavým psem" a prohlásila, že "...v Jugoslávii byla úspěšně dovršena úplná zrada národních zájmů a přeměna vlády z buržoazně-nacionalistické na vojensko-fašistickou diktaturou".

nebezpečný titoismus

Nezávislost Tita (a tedy Jugoslávie) na Moskvě byla nebezpečná pro Stalinovo ocelové sevření východní Evropy. On prostě nemohl připustit, aby kterýkoli z (jak to on viděl) jemu podřízených vůdců bratrských stran jednal samostatně. Zvláště po debaklu v Berlíně. I on měl strach z domina!

Z obavy o napodobování "titoismu" Stalin nařídil zatáhnout železnou oponu: kompletní izolaci východní Evropy, utvrzení režimu ve všech socialistických státech a provedení čistek ve všech komunistických stranách. Po vzoru monstrprocesů ze třicátých let bylo "objeveno" mezinárodní imperialistické spiknutí s rozsáhlou špionážní sítí. Spojením k ní byli američtí komunisté-emigranti Noel a Hermann Field. Rozjela se mašinérie represí, která zasáhla i Československo.

rehabilitace

Rozkol mezi Jugoslávií a SSSR trval až do Stalinovy smrti (v době Stalinova pohřbu plul Tito lodí na přátelskou návštěvu kapitalistické Británie). Pouhé tři dni po smrti Stalina byl plán na Titův atentát zastaven a ještě téhož roku byly diplomatické styky s Jugoslávií obnoveny (s ČSR 1955). Jako jeden z prvních činů po převzetí vedení se Chruščov oficiálně Titovi omluvil, byly zastaveny veškeré sankce a přátelské vztahy obnoveny.

autor děkuje Dimitrije Stamenovićovi za pomoc při práci na tomto textu

související texty:

Josip Broz Tito

Titův rozkol se Stalinem

diskuze o Titovi a jeho době

Politické procesy v ČSR v 50. letech - mezin. souvislosti

autor textu: Pavel Zvěřina

použitá literatura: 31,32,34,39,41