Vážený pane Zvěřino, jak můžete Josipa Broze nazvat Josip Brož, nechápu.

Nazývám ho tak, jak byl nazýván v československém tisku v době, k níž se vztahuje můj článek.

Ač byl diktátor, vykonal pro svou zemi i dobré skutky.

Já jsem si velice dobře vědom velikosti Tita, v článku to nijak nezastírám a jeho zásluhy mu neupírám. Když budete u někoho zdůrazňovat určité vlastnosti či zásluhy, můžete to udělat mnoha způsoby. Například tím, že z nich budete dělat modly, což se mi vždy protivilo. Anebo můžete vyvinout snahu, na to dobré nezapomenout. Myslím, že jsem to v článku o Titovi udělal několikrát, jde jenom o to, jestli si toho budete chtít všimnout, viz zmínka o jeho věku v době partyzánské války, o zrušení určitých opatření, o jeho snaze přesvědčit se o všem na vlastní oči, o jeho obratu po Maďarském národním povstání, o jeho postoji vůči SSSR i vůči invazi ČSSR, atd. Možná, že jste si toho všimnout nechtěl? Právě velikost a důležitost Titovy osobnosti byly důvodem, proč vznikl článek, který napadáte, považoval jsem za nutné připomenout Tita trošku víc, než jen letmou zmínkou ve stati "Titův rozkol se Stalinem".

Například v mezinárodní politice tehdejší doby spolu s Nehruem a Naserem vytvořil tzv, společenství neangažovaných národů, tj. národů, které nesouhlasily s politikou obou znepřátelených velmocí a tak i ukázal cestu, že není nutné se přiklánět k jakékoliv s velmocí. Na jeho pohřeb v dubnu/květnu 1980 se sjelo 137 státníků (většinou králů, presidentů a ministerských předsedů), což do té doby nepotkalo žádného jiného politika.

O jeho pohřbu nepíšu, nemyslím, že je to příliš důležité (všeobecně platí, že důležitost osobností je dána spíš tím, co vykonaly za svého života, než tím, kolik lidí přijelo na jejich pohřeb, i když zde bývá často jistá úměrnost), o jeho mezinárodní činnosti se však v článku zmiňuji: "Díky rozsáhlým stykům hrál významnou úlohu při založení mezinárodní organizace států třetího světa." To myslím stačilo, protože rozepisovat se o tom, co to byly-jsou národy třetího světa, nebo "neangažované" národy, přesahuje hranice zájmu serveru Totalita, vydalo by to na další samostatný článek.

A ještě jedna věc: Jugoslávie vznikla po první světové válce, existovala tedy (včetně rozdělení v době 2. sv. války) zhruba 70 let. 35 let, tedy polovinu z tohoto období, byl u moci Tito. Měl tedy více než dost času na to, aby udělal něco v otázce národnostních vztahů i na to, aby připravil takový nástupní systém, který by fungoval. Že takové věci jsou možné, dosvědčují příklady Koreje, Spanělska, Jihoafrické republiky. Ale Tito to neudělal. Je možné, že to prostě nešlo, protože rozdíly mezi národnostmi bývalé Jugoslávie byly nepřekonatelné (tragické války, kterých jsme byli svědky tomu nasvědčují). Ale jelikož Tito byl prezidentem Jugoslávie, a jelikož byl znalý poměrů a vztahů mezi národy Jugoslávie, a zvláště proto, že byl velice činný i na mezinárodním poli: neměl on se tedy víc než o neangažované státy starat u svou vlast? Neměl, když viděl ty nepřekonatelné národnostní rozdíly v Jugoslávii, radši než organizovat všechny možné státy, uspořádat referendum, na základě jehož výsledků by mohl požádat OSN o revizi smlouvy, která dala vzniknout Jugoslávii, a pokusit se vytvořit místo toho celou řadu malých nezávislých států? Protože tím by se vyřešily všechny problémy ještě za jeho života a bez krveprolití. Jenže jelikož on byl diktátor (kteří jsou vždy posedlí absolutní mocí), on nebyl takhle schopen myslet, že ano. Ani se o nic takového nepokusil. Z tohoto pohledu jeho mezinárodní zásluhy trochu blednou, nemyslíte? Tohle jsem také mohl ve článku o Titovi uvést, ale neuvedl...

V zemi, kde vládl, byla v té době asi diktatura nutností, důkazem je rozpad Jugoslávie po roce 1989.

Nevím, jestli jste neměl na mysli spíš disciplínu, to by bylo něco jiného - však už prezident Masaryk říkal: Demokracie to je disciplína. Pokud jste skutečně měl na mysli diktaturu, zásadně se rozcházíme! Já věřím, a vždy jsem věřil, že jakákoli diktatura je neomluvitelný zločin. Myslím, že historie kterékoli země (kromě období 2. sv. války a tzv. soc. zemí třeba Irán, Korea, Chile, Argentina, Španělsko...), která měla to "potěšení" si diktaturou projít, mi dává zcela za pravdu.

Nevím jak pan Dimitrij Stamenović může poskytovat takovéto informace.

Mám tu čest, mít několik přátel z různých koutů světa. Nikdo z nich mi neposkytuje informace, ty si obstarávám sám, od nich si pouze ověřuji, že jsem danou problematiku pochopil správně, že to co si myslím, se nerozchází se skutečností. S potěšením konstatuji, že snad všichni se ode mne občas dozví něco, o čem doposud nevěděli, ale zrovna tak často se jako výsledek diskuse vrátím k dalšímu studiu. Mně totiž nejde o nějakou propagandu, právě naopak, o přiblížení historických událostí a osobností, o nichž se třeba u nás příliš neví či nehovoří. Protože nic nenahradí osobní zkušenost, jsem jim za jejich přátelství a diskuse s nimi upřímně vděčný. Je mezi nimi třeba antikomunista z Vietnamu, partyzán ze Salvádoru, dělník z Chile, učitel z Filipín, marxista z Nikaraguy, budhista z Walesu a Indie, student z Barmy, profesor z USA... i jeden šofér z Chorvatska. On sice nosí na krku přívěšek s červenobílou šachovnicí, ale za násilí, přitom když se Jugoslávie rozpadla, se stydí. Nepoukazuje na to, co bylo čí chyba, ale je přesvědčen, že při trošce tolerance k násilí nemuselo dojít, že k násilí nemělo dojít. Myslí si, že chyba je na obou stranách. Já také. Kromě národnosti existuje ještě obyčejná lidskost. Pan Stamenović mi ani tak neposkytoval informace, jako spíš mi pomáhal se vyznat v některých věcech, které jsou zastřeny jednostrannými národnostními pohledy - z obou stran. Mně je jakékoli národnostní cítění jenom na obtíž.

Také mi doposud ani není jasný vztah Čechů a Chorvatů, který jsem měl příležitost pozorovat z obou zemí, oboustraně se spíš ignorují. Že v Česku je silné srbské loby je zcela zřejmé, stejně, jako jsou viditelně teplejší vztahy mezi Chorvatskem a Slovenskem, možná pro stejný osud. V obou zemích se našly síly získat svoji vlastní samostatnost i za cenu kolaborace s osvojitelem.

Mně ten vztah také není jasný, snad abych se vyjádřil přesně: příliš mě nezajímá, není pro mne nijak podstatný. Chápu, že pro Vás je tento vztah velmi důležitý, ale pro mne jsou Chorvati jenom další evropský národ, nic víc a nic míň. Tento vztah tedy nemá jakoukoli souvislost k mému článku o němž jste se zmínil. (Můj pocit je, že Chorvati jsou pro nás Čechy právě kvůli dlouholeté existenci jednotné Jugoslávie jakýmsi "novým" národem, mám pocit, že vytvoření vztahů teprve proběhne, snad úspěšně, v rámci EU. Všechno chce svůj čas. Já osobně nemám vztah k národnostem, ale k jednotlivým lidem, neposuzuji lidi podle jejich národnosti, ale podle jejich osobních kvalit.)

"Tehdy existovala ještě jiná odbojová skupina vedená Mihajlovićem a podporovaná exilovou vládou" - známí četnici a Dražo Mihajlović. Co četnici dokáží pro matku Srbiji bylo vidět v průběhu národního šílenství při rozpadu Jugoslávije i bojích na Kosovu. Jeden jimi podporovaný dnes sedí u mezinárodního tribunálu v Haagu. Prostě váš oddíl o Josipu Brozu - Titovi je dosti nepřesný a neúplný. Je z toho vidět i zaujatost autora.

Podobně jako u neangažovaných národů: probírat do detailů četniky v období druhé světové války v Jugoslávii podle mně přesahuje rámec zájmů serveru Totalita. Zmiňuji se však o nich z jiného důvodu: na základě úspěchu Titových partyzánů totiž došlo k výraznému obratu v mezinárodních vztazích, když Velká Británie uznala právě Titovu skupinu za jediný skutečný odboj. A TO je důležité. Ale ve Vaší reakci mě zaujalo, jak nekompromisně se díváte na činnost četniků (kteří byli beze sporu kontraverzní, neboť kolaborovali a zároveň bojovali proti okupantům) a jak tolerantně se díváte na Slováky a Chorvaty (kteří byli beze sporu kontraverzní, neboť kolaborovali a zároveň bojovali proti okupantům) - a pak obviňujete MNE ze zaujatosti?

otázky kladl:
Djordje Zurovac
občan Česka a Chorvatska

odpovídal na ně:
Pavel Zvěřina (autor stránky o Titovi)
občan Česka a Austrálie

související texty:

Josip Broz TITO

Titův rozkol se Stalinem

diskuze o Titovi a jeho době

autor textu: Pavel Zvěřina