Sedmé z patnácti dětí chorvatského venkovského kováře, vychováván dědečkem z matčiny strany, vychodil pouze pět tříd základní školy, vyučil se kovodělníkem. 1910 členem Odborového svazu kovodělníků a Sociálně-demokratické strany Chorvatska, od té doby v mnoha stávkových akcích. Po cestě císařstvím "na zkušenou" (1912 krátce pracoval v Plzeňské Škodovce) byl přijat do oficírské školy kde se 1913 stal štábním praporčíkem.

V 1. světové válce nasazen v řadách Rakousko-uherské armády, v srpnu 1914 zatčen za protiválečnou agitaci. V březnu 1915 těžce zraněn a celý jeho batalión zajat. 1917 utekl ze zajetí do Petěrburgu, byl zatčen ale při převozu do zajateckého tábora znovu utekl a v ruské občanské válce se připojil k bolševikům.

1919 se stal členem jugoslávské pobočky Komunistické strany Ruska, později Komunistické strany Jugoslávie (KSJ - pro jednoduchost používám tento název i když během doby došlo několikrát k přejmenování strany). Po válce pracoval jako kovodělník a odborový agitátor. Za nepovolené aktivity mnohokrát zatčen, uvězněn 1929-34. Po propuštění přijat do ústředního výboru KSJ. Stal se agentem Kominterny a NKVD (krycí jméno Orel), od 1935 žil 22 měsíců pod jménem Walter Friedrich v Moskvě, odkud řídil činnost KSJ. Po tom co byl 1937 v Moskvě zatčen její generální tajemník Cikinski, Tito převzal vedení strany a provedl její přestavbu tak, aby byla oddaná Moskvě ale na ní nezávislá.

Po tom co Němci v roce 1941 okupovali Jugoslávii, stalo se 12.000 členů KSJ základnou protifašistického odboje. V boji proti okupantům se opírali o dlouholeté zkušenosti z ilegality, ale pro dobro společné věci se k nim přidalo i mnoho nekomunistů. Tehdy existovala ještě jiná odbojová skupina vedená Mihajlovićem a podporovaná exilovou vládou. Tito (krycí jméno Josipa Broze), tehdy kolem padesátky, osobně vypracoval strategii a v první linii se účastnil mnoha bojů, jeho jednotky se brzy rozrostly na 800.000 a ovládaly rozsáhlé území. Jemu při tom nešlo jen o vítězství ve válce, ale i po válce - na osvobozeném území převzaly moc revoluční výbory, později se partyzánské jednotky staly základem jugoslávské armády.

V rozhovorech s Churchillem v červnu 1944 Tito prosadil sloučení exilové královské jugoslávské vlády s jeho Národně-osvobozeneckou frontou. Po osvobození Jugoslávie v listopadu 1944 této měli komunisté v prozatímní vládě rozhodující slovo a Tito se stal v březnu 1945 ministrem obrany a premiérem. Skutečná koalice v poválečné Jugoslávii neexistovala, ve volbách v listopadu 1945 byli jako kandidáti povoleni pouze členové Národní fronty, a ti získali 80% hlasů. Král Petr II. byl svržen a 29.11.1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie. Tito byl zvolen premiérem a ústavou se stal také nejvyšším velitelem branných sil.

Tak jako ostatní socialistické státy, prošla Jugoslávie koncem čtyřicátých let obdobím diktatury proletariátu. Měnová reforma v dubnu 1945 připravila většinu lidí o veškeré válečné úspory. Vyzbrojování pokračovalo bez přerušení od konce války, byl vytvořen silný policejní aparát (tajná policie OZNA, UDBA, KOS), opoziční strany byly zakázány, tisíce odpůrců režimu, i z řad komunistů, byly zatýkány a odsuzovány k dlouhým trestům v táborech nucených prací, často pod záminkou válečné kolaborace s okupanty. Tito se stal diktátorem.

V srpnu 1945 došlo k pozemkové refomě, v červenci 1946 byl přijat zákon o kolektivizaci, která sice nebyla povinná, ale rolníci byli pod hrozbou vysokých trestů nuceni odevzdávat státu značnou část své produkce za státem stanovenou cenu a ti kteří se odmítli kolektivizovat byli postihováni daňově a odepřením možnosti nákupu strojů. Po zavedení ústředního plánování byla v dubnu 1947 vyhlášena první pětiletka.

V pozdějších letech ale byla mnohá z těchto opatření zrušena. Byly dokonce ustanoveny dělnické výbory řídící podniky, občanům Jugoslávie bylo povoleno cestovat a pracovat v zahraničí, Západ byl vyzván k investování do jugoslávského turismu. Bezpochyby k tomu přispěla nutnost získat západní měnu a potřeba naklonit si národ po roztržce se Stalinem, stejně jako Titův osobní kontakt s lidmi. Než aby spoléhal na mnohé poradce, Tito se raději přesvědčil na vlastní oči o tom jak jeho země funguje a velice aktivně navštěvoval všechny oblasti Jugoslávie.

I přes jakousi benevolenci navenek, procesy s politickými odpůrci probíhaly po celou dobu Titova panování. Jeho odpůrci (bylo jich snad až 50.000) z řad KSJ, a ti kdo se po roztržce se Stalinem octli na "nesprávné straně", byli umístěni odděleně na ostrovech Goli otok (muži) a Sveti Gurgur (ženy), podmínky v těchto táborech pro komunisty a stalinisty byly neobyčejně kruté. Ostatní političtí vězni byli v normálních věznicích pohromadě s běžnými zločinci.

Tito byl pětkrát po sobě zvolen prezidentem. V roce 1971 došlo pod tlakem zhoršené ekonomické situace (velký zahraniční dluh, vyskoká inflace, neefektivní průmysl) a národnostních třenic k ustanovení kolektivní 22-členné prezidentské rady tvořené zástupci všech oblastí. Předsedou prezidentské rady však byl opět zvolen Tito a 1974 mu bylo prezidentství, stejně jako vedoucí pozice v KSJ, přiřčeno na doživotí. Místo pokusu o vyřešení rozporů bylo národnostní a intelektuálské hnutí násilím potlačeno. O to silněji se pak objevilo po jeho smrti a nakonec vyústilo v opakované občanské války.

Také na mezinárodním poli byl Tito velice aktivní, jeden z nejvíce cestujících státních představitelů v historii. V době občanské války ve Španělsku organizoval z Paříže interbrigadisty. Po válce byl jedním z nadšených spouzakladatelů Kominformy, která se ale po roztržce se Stalinem proti němu obrátila. Krátce na to byla Jugoslávie zvolena jako mimořádný člen Rady bezpečnosti OSN, Tito několikrát promluvil k Valnému shromáždění. Díky rozsáhlým stykům hrál významnou úlohu při založení mezinárodní organizace států třetího světa.

Ať už z obavy že sovětské tanky by mohly pokračovat na jih, anebo z vděčnosti za rehabilitaci a pocitu nutnosti utvrdit nově objevené přátelství s Moskvou, ale určitě také proto že uvnitř byl vždy revolucionář, Tito dal (jako poslední z komunistických vůdců) Chruščovovi souhlas s plánovaným potlačením Maďarského národního povstání. Když ale viděl jak se slavná Rudá armáda chovala, a hlavně když byl Imre Nagy zákeřně vylákán z bezpečí jugoslávské ambasády a zavlečen do SSSR k soudu a popravě, Tito otevřel hranice pro nějakých 100 tisíc uprchlíků.

Tito odmítal sověty vynucovanou poslušnost menších socialistických států jedné velmoci. V roce 1968 vedl spolu s rumunským diktátorem Čaušeskem opozici proti invazi Československa. Jugoslávie se stala "přestupní stanicí ke svobodě" i pro mnohé československé emigranty.

Tito byl také velmi "společenský". Oficiálně byl čtyřkrát ženatý (ruska Pelagija, chorvatská němka Herta Hass a dvě srbky Davorjanka Paunovic-Zdenka a Jovanka Budisavljevic) a měl několik dětí, z nichž dospělosti se dožily pouze dvě. Traduje se však že dětí i žen bylo víc.

Tito zemřel po selhání životně důležitých orgánů na následky amputace levé nohy, pro kterou byly důvodem problémy krevního oběhu.

autor děkuje Dimitrije Stamenovićovi za pomoc při práci na tomto textu

související texty:

Titův rozkol se Stalinem

diskuze o Titovi a jeho době

(Stalinův) Kult osobnosti

stalinismus

autor textu: Pavel Zvěřina

použitá literatura: 31,32,34,39,41