Vznik Informbyra

V polském lázeňském městečku Sklářská Poremba bylo ve dnech 22. až 26. září 1947 ustaveno Informačního byro komunistických stran (Informbyro). Jeho zakladateli byly komunistické strany Bulharska, Francie, Itálie, Polska, Maďarska, Jugoslávie, Rumunska a Sovětského svazu. Delegaci KSČ vedl její generální tajemník Rudolf Slánský.

Informbyro se mělo stát nástrojem při formování sovětského mocenského bloku. Podle přání Moskvy mělo přispět k obnově jednoty komunistického hnutí a k jeho úplné podřízenosti Sovětskému svazu. Informbyro mělo odsoudit dosud propagovanou tezi o národní, demokratické cestě jednotlivých zemí k socialismu.

Spor s Jugoslávií

Jugoslávská delegace byla na tom jednání velmi sebevědomá a ostatními ještě respektovaná, když vyzvala k boji proti planým iluzím o parlamentní cestě k socialismu.

Na 2. zasedání Informbyra v červnu 1948 v Bukurešti však byla jugoslávská komunistická strana zatracena. Informbyro přijalo rezoluci o nacionalistických chybách jejího vedení. Jugoslávská delegace na toto jednání odmítla přijet s tím, že jde o naaranžovaný soud, o jehož výsledku je rozhodnuto předem.

Výpadu proti Jugoslávii předcházela korespondence mezi Stalinem a Josipem Titem. Stalinovy dopisy obsahovaly kritiku a četná podezření vůči Jugoslávii, Titovy dopisy byly plné obhajoby, vyvracení pomluv a nesprávných informací.

Příčiny jugoslávského sporu

Příčinou sporu byly velmocenské záměry SSSR. Po vyhlášení Marshallova plánu se Moskva na podzimu 1947 rozhodla zformovat vlastní mocenský blok v Evropě řízený jedním směrem a z jednoho místa.

Znamenalo to totální podřízení států východního bloku Moskvě a poslušnost komunistických stran vůči Kremlu. Ten si osoboval právo zasahovat nejen do vnitřních záležitostí jednotlivých komunistických stran, ale i do vnitřních záležitostí zemí, kde od této doby měli rozhodovat sovětští velvyslanci a sovětští poradci.

V Jugoslávii sovětské záměry narazily na odpor. Jugoslávští vedoucí činitelé se nechtěli vzdát svého mocenského monopolu na domácí půdě a odmítli hrát roli poslušných loutek.

Velmocenským zájmům SSSR odporovala zahraničně politická iniciativa Jugoslávie, kterou ještě v druhé polovině roku 1947 Sověti vítali. V přípravách balkánské federace s centrem v Bělehradě a albánsko-jugoslávské unie náhle viděli přímé ohrožení svých snah seskupit velmocenský blok podle svých představ.

Stalin navíc velmi těžce nesl Titovu velkou autoritu, kterou v zemích střední a východní Evropy měl.

První Stalinovy dopisy měly Tita varovat a přinutit k poslušnosti a k přiznání oprávněnosti sovětských výtek. Stalin však byl překvapen, že Tito s ním polemizuje, místo, aby jej poslušně poslechl.

Rozšíření sporu

Titova neposlušnost byla Stalinovi nebezpečná, a proto se rozhodl z jugoslávsko-sovětského sporu učinit spor světového komunistického hnutí s Jugoslávií. V počátku zatím jen v rámci Informbyra. Zmezinárodnění sporu mělo znásobit tlak na Jugoslávii a zároveň zastrašit vedoucí funkcionáře zemí celého sovětského bloku.

Stalo se tak v červnu 1948. Všechny země sovětského bloku zpřetrhaly s Jugoslávií politické a hospodářské kontakty. Tito ale měl v Jugoslávii pevnou pozici a jugoslávský lid stál na jeho straně.

Spor ukončil až Stalinův nástupce Nikita Chruščov v roce 1955.

Koncepce protisovětského spiknutí

Do jugoslávského sporu velmi aktivně vstoupila také sovětská bezpečnost ovládaná Lavrentijem P. Berijou. Ten považoval za svůj úkol vlastními způsoby a prostředky prokázat správnost rezoluce Informbyra o Jugoslávii a její vedoucí představitele představit světu jako organizátory mezinárodního komplotu proti SSSR a jeho spojencům.

A tak se postupně zrodila myšlenka na odhalení velkého mezinárodního protisovětského spiknutí s centrem v Bělehradě a na vykonstruovaný politický monstrproces s protijugoslávským zaměřením.

související texty:

Politické procesy v sovětských satelitech

Titův rozkol se Stalinem

Proces s vedením protistátního spikleneckého centra
v čele s Rudolfem Slánským

Politické procesy v ČSR v 50. letech - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: 168