hanlivé označení používané mezi komunisty proti těm z jejich řad, kdo usilují o dosažení společenských změn vedoucích k socialismu pozvolnou cestou respektování zákonů a jejich postupné změny. Opak dogmatismu.

V knize "Požadavky Socialismu" (1898) zpochybnil německý socialista Eduard Bernstein některé Marxovy teze, protože viděl, že některá jeho pozorování a závěry o stavu společnosti byly neobjektivní a nepravdivé.

Marx zcela opominul že schopnosti lidí jsou prostě od přírody rozdílné a tudíž že i dosažené výsledky, a tedy i odměna, musí být jiné, že nerovnost lidí je přirozeným jevem. Jeho tvrzení že historie byla vždy historií třídního boje bylo nepravdivé - bylo mnoho převratů které nepřinesly vládu jinou třídou.

V předpovědi o budoucí revoluci ignoroval přirozenou snahu lidí vyhnout se konfliktu, v níž byla naděje na zlepšení vztahů mezi kapitalisty a proletariátem, ušlo mu, že vztah mezi proletariátem a kapitálem je do značné míry symbiotický. Nevzal v úvahu ani technický pokrok který umožní vyšší produkci bez vyššího vykořisťování.

Vývoj společnosti a vznik nových myšlenek a ideálů zanedbal, možnost spoluúčasti proletariátu na vlastnictví výrobních prostředků ho nenapadla. Docela se minul když tvrdil že společnost se rozdělí na pouhé dvě vrstvy (proletáři a kapitalisté) a že stát se jednoduše vytratí protože ho nebude potřeba.

K velké nelibosti marxistických dogmatiků, kteří nebyli ochotni uznat že by se Marx mohl mýlit, revizionisté viděli že společnost se stále vyvíjí a tudíž že bez úprav by Marxova teorie, od začátku nedokonalá, časem ztratila svou aktuálnost úplně. (Stojí snad za zmínku připomenout že Marx byl diskusí o marxismu nakonec tak znechucen, že si na stará kolena povzdechl že je rád že je Marx a ne marxista.) Spor mezi oběma frakcemi vyvrcholil rozhodnutím sjezdu 2. internacionály v Amsterodamu 1904, že socialisté nemají s kapitalisty uzavírat kompromisy. Při pohledu zpět je dnes ale jasné že revizionisté měli pravdu.

Většina socialistických a sociálně dělnických stran na přelomu 19. a 20. století byla revizionistická. Jejich činnost byla legální a měly zastoupení v parlamentech. Naproti tomu anarchisté a bolševické a komunistické strany, které vznikaly na počátku 20. století odloučením skupin radikálů od socialisticky orientovaných stran, byly svým odmítáním demokratických cest, které označovaly za buržoazní přežitek, donuceny k ilegální činnosti.

Jako revizionisté byli Leninem označováni ti kteří kritizovali jeho činnost jež vedla k rozštěpení SDDSR.

V pozdější době byli jako revizionisté jednoduše označováni všichni členové komunistické strany, kteří se snažili zákonnou cestou o prosazení změn autokratickému vedení strany nepohodlných.

38 příkladů praktického použití diskutovaného výrazu v tomto smyslu je zde.

[Zz], [39,40]