Protikomunistické povstání probíhající 23.10. - 4.11.1956.

Po vynuceném odstoupení Mátyáše Rákosiho z funkce generálního tajemníka Maďarské strany pracujících se v Maďarsku množily demonstrace obyvatel proti komunistickému režimu.

Studentskou demonstraci 23.10. podpořili i vojáci, téhož dne byla svržena Stalinova socha.

24.10. vytvořili I. Nagy a J. Kádár koaliční vládu (předseda I. Nagy), která reagovala na požadavky demonstrantů a zvyšovala programové cíle (povolena činnost nekomunistických stran, vyhlášena neutralita a vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy, z vězení propuštěn kardinál J. Mindszenty).

J. Kádár mezitím odešel do východního Maďarska, sestavil novou vládu a do Budapešti se vrátil s podporou sovětských tanků. Odpor povstalců byl během tří dnů zlomen (v ozbrojeném povstání padlo asi 25 000 Maďarů a 7 000 sovětských vojáků).

I. Nagy byl uvězněn a později popraven, asi 20 000 protikomunistických bojovníků odsouzeno, vyneseno asi 2 000 rozsudků smrti. Téměř 200 000 Maďarů odešlo do exilu.

(s tímto tématem souvisí kádárizace)

[16]