 |
 |
|
|
|
| vězeňství |
| věznice Uherské Hradiště |
| výpověď vězněného - Ladislav Smékal |
|
"Musel jsem hrát blázna, abych nebyl popraven. Věděl jsem, že jde o život, a tak jsem se snažil hrát. Ihned po mém zatčení zahájila StB výslechy spojené s fyzickým týráním. Koncem ledna 1950 jsem byl přeložen ve vězení na tzv. třicítky a nasadili na mne vyzvědače, kterému slíbili estébáci život, když bude dělat "bonzáka". Pochopil jsem záměr StB, a tak jakmile otevřel na cele pusu, "uspokojil" jsem ho nepravdivým údajem o úkrytu Miloše Pospíšila, kterého StB hledala. Asi po 17. hodině bylo slyšet na chodbě hluk. Jak se ukázalo, byl to alarm SNB a StB k vypátrání Miloše Pospíšila. Plně se to potvrdilo na druhý den. V dopoledních hodinách mne StB vyvedla na vyšetřovnu a strašně mě do krve zkopali a zbili, aniž mě vyslýchali, a hodili mě zpět na celu. Později jsem se ve vězení dozvěděl, že akce na chycení Miloše Pospíšila, kterou StB provedla, byla svým rozsahem nebývalá. Po krvavém zbití jsem si uvědomil svou situaci a začal jsem být někým "jiným", začal jsem hrát duševně chorého. Při dalších výsleších, které následovaly, jsem na otázky vyšetřovatelů "odpovídal" točením hlavy a doprovázel to vytřeštěnýma očima. Vyšetřovatelé Alois Grebeníček, Miloš Holub a Řezníček mě vždy za mé projevy zmlátili do krve. Z jara 1950 StB předpokládala, že mě zpracuje, já však blázna hrál dál. Estébáci na mne nasazovali jednoho udavače za druhým. Hlídali mě a pozorovali, budili v noci a dávali pozor, jak budu reagovat. Pod tímto tlakem jsem vymýšlel další "kousky". Rozběhl jsem se a temenem hlavy jsem vrazil do dveří. Upadl na kolena, znovu povstal a znovu jsem se rozběhl hlavou proti dveřím. Rány způsobily alarm bachařů a estébáků. Vrazilo jich na celu 6 - 10 a zbili mě. Já jsem se do role fackovacího panáka zcela nevžil a nějakou tu ránu jsem rozdal. Dostal jsem po takovém vystoupení vždy na závěr injekci a po ní do 10 minut jsem se "uklidnil". Toto cvičení jsem s StB prováděl 2krát týdně. Moje hlava to vydržela, ale záchvaty jsem přesvědčil vyšetřovatele, že jsem šílený.Následovalo mé přeložení na společnou celu, abych byl více pod dohledem. |
Estébáci upozornili 10 - 14 vězňů, aby na mne dávali pozor. Já jsem se kamarádům představil jako ing. holič hrabě Berthold a jmenoval jsem je všechny svými služebníky, jako sklepník, podkoní atp. Všichni na cele mě museli oslovovat celým mým titulem. Každou sobotu za "zájmu" bachařů a StB (dívali se okénkem do cely) jsem nechal "služebníky" na cele nastoupit do řady a ti mi museli podávat hlášení o tom, kolik máme na zámku vína, obroku atd. Při těchto příležitostech jsem vždy jednoho služebníka pasoval na rytíře. Po takovýchto výstupech jsem byl v červnu - červenci 1950 eskortou odeslán na psychiatrii do Kroměříže. Ošetřovací personál estébáci upozornili, abych byl dán na takové oddělení, ze kterého bych nemohl utéci. V Kroměříži se mě ujal primář MUDr. Kvapilík, kterému jsem se svěřil, že to hraji. Tento vzácný člověk mi porozuměl a upozornil mě, jak se mám v ústavu chovat a co mám dělat, když přijdou do ústavu soudní znalci vyšetřit můj zdravotní stav. Dále mne poučil, jak mám do budoucna duševní chorobu předstírat. Díky tomuto lékaři jsem obstál i při dalších simulacích a soudní znalci také na nic nepřišli. Po dvou měsících mne StB odvezla zpět do věznice v Uherském Hradišti, kde jsem pokračoval ve hře na duševně chorého. Ve vyšetřovací vazbě jsem měl být 2krát zastřelen. Jednou si mne vzal na mušku bachař Tonda zvaný "slepičář", pocházející z Rusavy. Ten po mě vystřelil při jedné mé produkci v okně věznice a podruhé mne od fyzické likvidace zachránila solidárnost vězňů, kteří se bachaři postavili do cesty. V září 1950 mne StB převezla do Brna a odtud mě eskortovali do Prahy na zvláštní oddělení StB v ústavu pro duševně choré v Praze - Bohnicích." |
|
autor textu: Tomáš Jilík |
| Facebook Twitter | home |
| Copyright © 1999 - 2024 Tomáš Vlček All rights reserved. Všechna práva vyhrazena. |