Roku 1665 byla císařem Leopoldem I. zahájena stavba pevnosti nedaleko Hlohovce na Západním Slovensku. V roce 1855 nechal ministr vnitra Alexandr Bach přebudovat pevnost na trestnici. Roku 1870 se stal ředitelem trestnice Emil Tauffer, který na základě zkušeností získaných na cestách po Evropě zavedl v Leopoldově velmi moderní a humánní tzv. progresivní (zvaný též irský) systém. Trest začínal na samotce, pokračoval ve společné cele s postupnými úlevami, v poslední fázi umožňoval systém umístění do přechodného ústavu a podmínečné propuštění. Tento režim se používal v trestnici v zásadě až do roku 1949.

O objekty Leopoldova se trestnice dělila do 15. 7. 1949 s ministerstvem obrany, které využívalo budovu samovazeb jako vojenskou trestnici a s StB, která používala část objektů jako vyšetřovací věznici krajského velitelství StB Bratislava. Zásadní změnou pro režim v Leopoldově bylo převzetí do správy MNB 1. července 1951. Ve správě MNB byly v té době dále jen jáchymovské tábory a Trestní ústav pro ženy v Pardubicích.

V roce 1952 se stal náčelníkem por. Josef Bálent, o poměrech v Leopoldově svědčí výmluvně fakt, že byl v červnu 1953 odvolán z funkce pro neplnění úkolů, porušování řádů, a to i ve vztahu k vězňům.

Dokonce i v tajném rozkazu ministra národní bezpečnosti z 4. 7. 1953 se k tomu uvádí:
"Odsouzeným nebyly poskytovány ani nejzákladnější potřeby. Nebyly dodržovány základní dávky potravin a jejich výživná hodnota, takže odsouzení v důsledku značných úbytků na váze ztráceli pracovní schopnost. Vycházky byly prováděny nepravidelně a to ještě po krátkou dobu. Nemocným odsouzeným nebyla umožňována řádná léčebná péče. Odsouzení byli drženi v samovazbách."

Od 1. ledna 1952 byla trestnice bez ústavního lékaře, velitelem nemocnice byl ustanoven strážmistr Štefan Gábor, původním povoláním dělník. O jeho působení v této funkci podala řada vězňů otřesná svědectví (svévolné zásahy do průběhu lékařských zákroků, drastické omezení samotného přístupu k lékaři). I nový náčelník por Rudolf Vrábel byl spolu s dalšími funkcionáři NPT odvolán dne 31. 10. 1956 pro hrubé porušování řádů a instrukcí.

V roce 1954 bylo do Leopoldova přemístěno z Plzně-Borů oddělení pro prominentní vězně. Byla zde vězněna celá řada známých osobností - politici aktivní za války v Protektorátu nebo ve Slovenském štátu. Například Jaroslav Krejčí (ten zde díky absenci zdravotní péče zemřel), František Teuner, Alexandr Mach, generálové Karel Kutlvašr, Rajmund Mrázek, Karel Janoušek, Antonín Pelich, kněží Michal Buzalka, Pavol Gojdič, katoličtí intelektuálové jako Josef Kostohryz, komunisté Richard Slánský, Gustáv Husák, Oskar Valeš a mnozí další.

Přes opakované kontroly a kázeňské tresty funkcionářů trestnice byly podmínky věznění velmi špatné - zcela nedostatečné dávky stravy, kruté podmínky kázeňských trestů v holých kobkách bez vytápění a přikrývek, dlouhodobé tresty dřepováním, přímé bití. V důsledku nelidského zacházení zemřely v Leopoldově desítky vězňů.

V srpnu 1955 v Leopoldově proběhla i vzpoura vězňů proti špatným životním podmínkám. Další vzpoura proběhla v červnu 1968. Leopoldov se stal spolu s několika dalšími věznicemi synonymem porušování lidských práv v komunistickém režimu. Leopoldov po různých organizačních změnách existoval až do roku 1989 jako NVÚ a vězeňským účelům slouží na Slovensku dodnes.

související texty:

věznice Leopoldov

věznice Mírov

věznice Ostrava

věznice Praha Bartolomějská ulice

věznice Praha Hradčany

věznice Praha Pankrác

věznice Praha Ruzyně

věznice Praha Wintrova ulice

věznice Plzeň - Bory

věznice Horní Slavkov

věznice Uherské Hradiště

vězeňství - úvodní strana

autor textu: Prokop Tomek