Albánsko-jugoslávské vztahy byly po druhé světové válce tak úzké a mnohostranné, že každá významnější událost v Jugoslávii nemohla zůstat bez odezvy v Albánii. Oba státy měly mezi sebou uzavřenu spojeneckou smlouvu a hospodářské dohody o celní unii, o vztazích obou měn, o smíšených výrobních společnostech. Jugoslávie poskytla Albánii velký úvěr.

Moskva zpočátku tuto spolupráci chválila a dávala ji za příklad, naposledy v lednu 1948 v deníku Izvěstija. Za několik dní stanovisko v Moskvě změnili.

Když vůdce bulharských komunistů Jiří Dimitrov vyslovil myšlenku, že by bylo účelné postupně vytvořit federaci států střední a jihovýchodní Evropy, sovětská tisková agentura TASS 28. ledna 1948 otiskla prohlášení, v němž rozhodně odmítla všechny federativní snahy a projekty. Moskva v tom spatřovala záměrný odpor proti formování svého mocenského bloku.

Za dva měsíce vyvolala sovětský odpor snaha Jugoslávie posílit svůj vliv v Albánii i ve vojenské oblasti. Bělehrad chtěl přesunout do Albánie jednu svou divizi.

V polovině roku 1948 - po rezoluci Informbyra - se vztah Albánie k Jugoslávii začal měnit. Předseda albánské vlády Enver Hodža vyčetl Titovi, že chtěl Albánii kolonizovat. Ve vedení albánské komunistické strany se rozhořel spor o prioritu Sovětského svazu nebo Jugoslávie v hospodářských vztazích, o jejich vliv na vnitropolitický život a zahraničně politickou orientaci Albánie.

Hlavním představitelem prosovětského směru byl Nako Spiru a nepřímo i Enver Hodža a Mehmed Šehu. Jugoslávský směr prosazoval generální tajemník strany, náměstek předsedy vlády a ministr vnitra Koči Dzodze a Pandi Kristo. Dzodze koncem roku 1947 obhajoval jugoslávské priority a napadl Spira za nedostatečnou podporu spolupráce s Jugoslávií.

Poté byl albánsko-jugoslávský vztah několikrát projednáván na schůzích politbyra. Spor vyvrcholil v únoru 1948 na zasedání ústředního výboru strany, kde Dzodze a Kristo ostře vystoupili proti Spiruovi a odsoudili jeho politickou linii. Získali na svou stranu většinu a prosadili, aby Spiru a jeho přátelé byli jako "zrádci a maloburžoazní rebelové" vyloučeni ze strany.

Za měsíc se karta obrátila. Korespondence Tita se Stalinem posílila prosovětskou skupinu. Do jejího čela se postavili Hodža a Šehu a rozhodli se zlikvidovat jugoslávský kurs.

Červnové zasedání Informbyra 1948 dalo Hodžovi silný podnět, který dostačoval k rozhodujícímu střetnutí se zastánci projugoslávské orientace. V září 1948 ústřední výbor odsoudil projugoslávskou trockistickou frakci vedenou Dzodzem a Kristem. Zbavili je a s nimi další funkcionáře stranických a vládních funkcí. Jejich politickou likvidaci dovršil sjezd strany v listopadu 1948.

Sjezd "případ Dzodze-Kristo" také posunul do trestní polohy. Oba v té době už byli ve vazbě, ale teprve v březnu 1949 je parlament zbavil poslanecké imunity.

Proces

12. května 1949 začal v Tiraně proces s pěti vysokými funkcionáři komunistické strany - Dzodzem, Kristem, Koletsim, Hutem a Mitrojordžimem. Společným jmenovatelem obžaloby bylo, že ve spojení s Jugoslávií připravovali protistátní spiknutí s cílem odtrhnout Albánii od SSSR. Dzodze "doznal" spolupráci s Titem a také, že hospodářské vztahy mezi Jugoslávií a Albánií měly za cíl vykořisťovat albánské hospodářství.

Trest smrti

10. července 1949 byl Dzodze odsouzen k trestu smrti a 11. července popraven. Ostatní byli odsouzeni k dlouholetým nuceným pracím.

Albánský soud s bývalým generálním tajemníkem byl první ze série velkých procesů s vysokými komunistickými funkcionáři, vyvolaných sovětsko-jugoslávským konfliktem.

související texty:

Politické procesy v sovětských satelitech

Rumunsko

Polsko

Albánie

Bulharsko

Maďarsko - Rajkův proces

Maďarsko - Noel Field

Mezinárodní souvislosti

Proces s vedením protistátního spikleneckého centra
v čele s Rudolfem Slánským

Politické procesy v ČSR v 50. letech - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: 168