absolvent právnické fakulty Univerzity Karlovy v Bratislavě,
vědecký pracovník Ústavu marxismu-leninismu při ÚV KSS,
člen korespondent Slovenské akademie věd.

šéfredaktor bratislavské Pravdy,

ředitel Československého rozhlasu na Slovensku,

ústřední ředitel Československého rozhlasu v Praze (z funkce byl odvolán),

v diplomatických službách (NDR),

Ředitel Československého rozhlasu na Slovensku,

ředitel Československé televize na Slovensku,

člen ústředního výboru Svazu čs. novinářů,

předseda Ústředí čs. novinářů a místopředseda Svazu slovenských novinářů,

člen ÚV KSS a poslanec Slovenské národní rady,

předseda Svazu slovenských novinářů a místopředseda Ústředí čs. novinářů

Již v době, kdy byl šéfredaktorem Pravdy, patřil k nejtvrdším stalinistům. Dokonce v době odhalení Stalinova kultu odmítal uznat jeho zločiny.

Jako člen nejvyššího orgánu komunistické strany neustále upozorňoval na všechny kritické projevy novinářů a spisovatelů, ostře je kritizoval a navrhoval jejich postihy.

Ve funkci šéfredaktora Pravdy formoval oficiální komunistickou propagandu. Navrhoval strategii velmi jednostranného a tendenčního zpravodajství v celém tehdejším tisku. Určoval linii v informování o nejzávažnějších zahraničních událostech (například o maďarské revoluci v roce 1956).

Fanaticky burcoval veřejné mínění: psal o bdělosti vůči třídním nepřátelům, o potřebě semknutosti okolo strany, vyhrožoval imperialistů. I proto si získával důvěru nejvyšších stranických a státních funkcionářů a jeho kariéra prudce stoupala. Až jej strana postavila do čela rozhlasu.

Během Pražského jara 1968 zaujímal kolísavá stanoviska mezi Dubčekovými reformisty a názory slovenských konzervativních politiků. Nakonec se jednoznačně dal do služeb konzervativních sil v KSČ.

V roce 1968 zaujímal kolísavá stanoviska mezi reformními snahy Dubčekova vedení, kterým se neodvážil otevřeně odporovat, a mezi starými vazbami na slovenské konzervativní politiky.

Jako ústřední ředitel Československého rozhlasu bránil reformním trendům v programu a v kádrové politice. V květnu 1968 chtěl kritikou rozhlasového působení vrátit poměry do starých kolejí. Postavili se však proti němu programoví pracovníci a stranické organizace v rozhlase. Z funkce jej nakonec odvolala československá vláda a Marko odešel do diplomatických služeb. Ne na dlouho.

Patřil ke skupině zvatelů okupačních vojsk. Pozdě večer 20. srpna 1968, poté co programový ředitel Rostislav Běhal odmítl v rozhlase přečíst stanovisko legalizující okupaci, se Marko dostavil do budovy rozhlasu na Vinohradské třídě. Poté, co plán ztroskotal, a odvysíláno bylo Prohlášení Všemu lidu ČSSR, se 21. srpna ráno snažil zabránit zaměstnancům rozhlasu vstupu do budovy.

20. srpna 1968 přijal pověření Karla Hoffmanna, aby místo programového náměstka Rostislava Běhala, který to odmítl, zabezpečil s asistencí StB v Čs. rozhlase v Praze odvysílat zprávu na obhajobu sovětské intervence. Pokusil se vzbudit důvěru tvrzením, že ho posílá Dubček a tehdejší ústřední ředitel Z. Hejzlar (byl ve funkci pouze od 26. 7. 1968 do 30. 9. 1968). Nikdo mu však nevěřil. Když poznal, že pracovníci Čs. rozhlasu stojí na straně legálních orgánů státu a Dubčekova vedení strany, upadl do pasivity a po okupantském záboru Čs. rozhlasu v Praze budovu opustil...

Ke konci roku 1968 se stal předsedou Ústředí novinářů ČSSR. Zformoval skupinu angažovaných politických komentátorů, kterou bezprostředně po nástupu do funkce v prosinci 1968 přijal. Ocenil jejich "přínos při prosazování linie politiky strany v duchu usnesení našich vrcholných stranických orgánů".

Po Husákově nástupu k moci se naplno vrátil do politického života a stranických funkcí na Slovensku. Aktivně se podílel na čistkách ve sdělovacích prostředcích - především v rozhlase a poté ve Slovenské televizi. Usměrňoval především obsah rozhlasového a televizního vysílání.

Podepsal výzvu Slovo do vlastních řad, ve které se konzervativní novináři přihlásili k normalizační Husákově politice.

Po nástupu tzv. normalizačního režimu Gustáva Husáka v roce 1969 se stal jedním z prvních signatářů pamfletu Slovo do vlastních řad, byl obhájcem čistek a autorem výpovědí, kterým na Slovensku podlehlo přes 300 novinářů.

Patřil k trojici slovenských novinářů a politiků Chňoupek - Riško - Marko, kteří se střídali jako novináři ve slovenské Pravdě a v Moskvě, později se navzájem obměňovali v čele nejdůležitějších masových médií.

Smutně známou normalizační "biblí" novinářů se stala jeho dvousvazková práce "Socialistický žurnalismus". Ta negativně ovlivnila profesionální přípravu tehdejších studentů žurnalistiky a uvrhla do stagnace rozvíjející se vědní obor v oboru žurnalistika na téměř dvě desetiletí.

Marko jako ředitel Československé televize na Slovensku připravil tuto instituci o více než 12 miliónů korun. Poskytoval totiž zdarma stranickým a státním funkcionářům televizory. Trestní stíhání proti němu však bylo v říjnu 1991 generálním prokurátorem ČSFR Ivanem Gašparovičem zastaveno z důvodu promlčení.

související texty:

ČRO - vedení (1945-1991)

stalinismus

rok 1968

autor textu: Daniel Růžička, Miroslav Sígl

použitá literatura: 142