Jaké byly osudy Vašich příbuzných?

Rodiče byli propuštěni v květnu 1960. Otec zemřel za měsíc na nádraží v Praze. Matka bydlela 2 roky ve skladišti, kde byl nezabavený nábytek, tedy ložnice. Bratr byl propuštěn asi v roce 1962. Nesměl pracovat jako lékař, a tak byl zaměstnán v liberecké nemocnici jako pomocný zřízenec. Po několika letech pak již mohl pracovat jako obvodní lékař v Liberci. Jeho manželství vydrželo přes věznění, ale v roce 1969 se stejně rozvedl. Příčinu neznám. Odcizení.

Co následovalo po propuštění?

Hledání zaměstnání. Propustili mě začátkem května. Měsíc jsem chodil po různých podnicích a snažil jsem se získat zaměstnání. Všude potřebovali chemika. Když jsem jim však řekl, že jsem byl zavřený, tak místo už nebylo.

Byl jsem i ve Spolaně v Neratovicích. Nejdříve, že mne nemohou přijmout. Prý v žádném případě. Na radu dr. Kárného jsem si vyžádal potvrzení od prokurátora, že není námitek proti mému zaměstnání v dělnické profesi. S tímto potvrzením mne ve Spolaně zaměstnali bez problémů v novém provoze, který právě zřizovali. Po nástupu se na mě všichni chodili koukat, všichni se ptali na to, kde jsem byl a co jsem tam dělal. I když nejdříve vedoucí říkal, že mne může zaměstnat jen jako dělníka, za měsíc po nástupu ze mě udělali předáka. Po třech letech se provoz zavíral. Byl sice nový, ale úžasně zastaralý. Pak jsem přešel na provoz výroby kyseliny sírové, kde jsem zůstal až do důchodu jako technolog.

Mezitím jste také byl na vojně.

To je také zajímavá historie. V září 1964 jsem dostal povolávací rozkaz. Ve 33 letech jsem byl odveden na dvouletou prezenční službu a 1. ledna 1965 jsem nastoupil k silničnímu vojsku do Vimperka. Ke hranicím!

První zajímavost. Na nástup do posádky jsem jel nočním vlakem. Proti mě seděl nějaký oficír. Dali jsme se do řeči. Ukázal jsem mu povolávací rozkaz a ptal se na cestu. Ukázalo se, že je ze stejného útvaru, ale navíc znal naší rodinu. Doprovodil mne, ale v průběhu vojny se již ke mně nehlásil.

Asi po měsíci jsem slyšel, jak zástupce velitele roty píše na psacím stroji. Pomalé klep, klep, klep. Zaklepal jsem a nabídnul se, že s psaním pomohu. Než mne totiž zavřeli, tak jsem psal rychlostí okolo 300 úhozů za minutu. Psal jsem i během svého věznění v Plzni. A tak jsem začal pro něj psát.

Po nějaké době se o mém psaní dozvěděl velitel útvaru, který měl sice oficiálního písaře, ale ten psal stejně pomalu, jako tento zástupce velitele roty. A tak jsem pracoval pro něj. To, co dříve trvalo tři dny, měli za noc hotové.

Když skončila výcviková rota, tak mne poslali až na samé hranice s odloučenou rotou, která měla stavět radar na Poledníku. Hned první den jsem byl s velitelem až na Poledníku. Druhý den jsem tam už nesměl. Zřejmě si zjistil, co jsem zač a poslal mne na práci do lomu.

Práce v lomu mě nevadila. Asi měsíc jsem nakládal do vozíků balvany. Potom přišel lamač, který to měl navrtat. Když jsem viděl, jak to dělá nešikovně, nabídl jsem mu pomoc. V dolech jsem to již dělal. Nakonec to skončilo tak, že jsem vrtal já a on seděl vedle mne.

Po dalších 4 měsících si na mne vzpomněl zástupce velitele útvaru. Udělali ze mne skladníka a po víkendech jsem pro něj psal na psacím stroji. Vystřídal jsem i další funkce a posledních 8 měsíců na vojně jsem dělal pomocníka výstrojního náčelníka. Po nocích jsem psal na stroji. Někdy toho bývaly stovky stránek. V rámci tehdejšího cvičení Varšavské smlouvy jsem psal za tento útvar celé bojové plány. To byly tisíce stran.

s ing. Vladimírem Hradcem rozmlouval Tomáš Vlček

díl rozhovoru:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08, 09, 10, 11, 12

bratři Mašínové úvodní strana

[vk]