Jak probíhal nástup do výkonu trestu?

Od soudu nás odvedli zpět do kobky, kde jsme byli sami a pak nás odvedli na oddělení, na jehož název si teď nevzpomenu. Zde byly už větší cely. Od 4 do 20 lidí na cele. Jediné, na co si vzpomínám, že zde byl dozorce, který se jmenoval Pospíšil a choval se k vězňům slušně. Na cele jsme byli čtyři.

Kde všude jste byl vězněn?

Do září (1954) jsem byl na Pankráci. Dokud neskončil proces s matkou Mašínových. Pak jsem byl asi rok v Leopoldově.

Odtud jsem byl převezen na Nikolaj. To byl hrozný tábor. Těžil se uran. V každém počasí se chodilo v 40 desetistupech, namačkaní jeden na druhého. Kolem nás dali lano a tak nás vedli asi 2 kilometry pěšky na šachtu. Říkalo se tomu buzerantský pochod. Z tábora jsme již vycházeli ve fáracích oblecích. Cesta tam ještě šla. Horší to bylo po směně. Vyjel jste z té hlubiny zpocený a musel jste čekat půl hodiny na mrazu, než vyfárali ostatní. Takže to, co jste měl na sobě byl vlastně ledový krunýř. Tam jsem naštěstí byl jen asi 3 nebo 4 měsíce.

Pak mě dali na Rovnost. To byl další lágr, kde jsem byl necelé tři roky. Zařazení: lamač, tesař.

Potom mě poslali do Plzně na technické oddělení ministerstva vnitra. Tam bylo velké konstrukční oddělení - asi 120 lidí. Asi 2 roky jsem dělal kresliče a pak 4 roky konstruktéra.

Proč mne sem převedli? V roce 1959 byly už pomalu Jáchymovské tábory vytěžené a začínala jejich likvidace. Sháněli techniky. Měli tři konstrukční oddělení. V Plzni, kde byla strojařina se zaměřením na hutní zařízení, v Praze byli stavaři a na Mírově u Olomouce také strojaři.

V Plzni už to bylo lepší, protože kolem roku 1960 se začaly poměry uvolňovat. Pracovali jsme samozřejmě včetně nedělí, kdy se pracovalo 4 hodiny dopoledne. Bylo to lepší, než být na cele, kde bylo ubytováno asi 40 lidí. Z mého pohledu, náčelník tohoto oddělení s námi jednal slušně i když odměřeně.

V Plzni byl taky jeden dozorce, který si nás jednou do měsíce zavolal a každému zvlášť dával politické školení. Naučili jsme se mu neodpovídat. Co jsme si přitom mysleli, byla naše věc. Došla mu slova a poslal vás pryč. Já jsem tam nebyl nikdy déle než 10 minut, protože jsem na vše říkal ano, ano pane veliteli. Běda těm, kteří začali argumentovat, že je hlupák a říká nesmysly. To byli nešťastníci, kteří tam byli také 2 hodiny, on je stále přesvědčoval a zapisoval vše do kádrového posudku.

Odcházel jsem v roce 1964. Tahle část věznění pro mne byla neuvěřitelně zajímavá. Protože tam byli lidé, kteří hodně dovedli a prošli celý svět. Bylo tam pár lidí, se kterými jsem si rozuměl. Se všemi to nikdy nejde, protože ne s každým si padnete do oka. Byli to lidé, kteří měli nepředstavitelné zkušenosti a byli velice sdílní.

Jeden z nich byl Dr. Ing. Fast, ředitel sléváren Škodovky od roku 1925 až do svého uvěznění. Člověk s nesmírnými organizačními zkušenostmi s lidmi, s výrobou. A skromný. Chodící naučný slovník. Byl to člověk, který se rok učil u Forda organizaci výroby. S tím jsem si velice rád povídal.

Další byl Ing. Gottwald. Němec, který dělával provozního ředitele v brněnské továrně na turbíny. Jméno firmy mi už vypadlo. Nesmírně chytrý a zkušený člověk a zároveň ještě nepředstavitelně skromný. Zavřeli jej proto, že koupil nejlepší dosažitelné pece pro Žďárské strojírny. Měl koupit špatné výrobky z Maďarska a on koupil nejlepší pece od Siemense za stejnou cenu. Neposlechl rozhodnutí strany, byl Němec, tak za to dostal 25 let.

Třetím byl ing. Beran, průmyslovák strojař, ale inženýr ekonomie. Náměstek ministra dřevařského průmyslu. To byl člověk, který se báječně vyznal ve strojařině. Od toho jsem zase čerpal znalosti právě ze strojařiny. Když jsem si nevěděl rady, šel jsem za ním a on vždy věděl co dělat.

Takže to byli tři lidi, se kterými jsem se velmi rád setkával. Bylo jich tam samozřejmě víc...

No a z Plzně jsem již byl propuštěn. V roce 1964 po 11 letech.

Setkal jste se za dobu svého věznění s tím, že by byl na Vás nasazen konfident?

Později, v Plzeňské věznici, jsem to o jednom člověku předpokládal. Našel jsem ho i v Cibulkových seznamech. Takže to byl jeden, o kterém jsem to věděl. Byl to ovšem profesionální podvodník. To se o něm vědělo.

Půl roku po odsouzení jsem byl odvezen do Leopoldova. Na jedné kobce jsme byli tři z jednoho případu. Mimo mne ještě pan Cukr a Roušal. Jsem přesvědčen, že tam nějaký konfident byl, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč by nás z jednoho případu dali tři společně do jedné cely. Asi čekali, že se budeme stýkat, povídat si a někdo bude povídat ještě dál. Byli jsme tam spolu tak dva měsíce a za celou tu dobu jsme nepromluvili mezi sebou snad ani slovo. Potom nás dali od sebe.

s ing. Vladimírem Hradcem rozmlouval Tomáš Vlček

díl rozhovoru:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08, 09, 10, 11, 12

bratři Mašínové úvodní strana

[vk]