Dostali jsme se do doby Vašeho zatčení.

Sebrali mne večer 25. listopadu 1953 na stanici tramvaje Letná - vedle stadionu Sparty. Tam jsem čekal, když přijel Tudor, ze kterého vyskočili dva muži. Každý z jedné strany. Chytili mne za ruce a říkali: "jdete s námi, my jsme odtamtud" a ukázali na kachlíkárnu - tedy ministerstvo vnitra. Já měl v ruce saxofon. I s ním mne posadili do auta a zavázali mě oči. A hned se začali ptát, co mám v kufru, jestli kulomet. Odpověděl jsem, že saxofon. Uvidíme. Museli být tedy již informováni, jaké zbraně mám uschovány.

Vezli mě někam asi půl hodiny. Potom mě, pořád se zavázanými očima, odvedli do nějaké místnosti, kde byl stůl. Zde jsem musel vše odložit a převléci se do vězeňských šatů. Vyfotografovali mne. Zakryli mi oči černou látkou, abych neviděl a někam mne odvedli. Dostal jsem se na velice špatně osvětlenou celu. Místnost 2x2,5 metry a metr silná stěna. Plechové dveře. Kovový stoleček, jedna židle, obojí vyklopené ze zdi. K mému velikému překvapení, bylo to asi v 19 hodin, mi za půl hodiny přinesli večeři. Buřt s hrachovou kaší. Snědl jsem to a říkal si, že to nebude tak strašné, když jsem dostal jídlo.

V noci začal první výslech. U tohoto výslechu bylo asi 8 StBáků. Jeden to vedl a ostatní jenom koukali. Hned na začátku se mě zeptal, jestli vím, proč jsem byl zatčen. Řekl jsem, že nevím a on mi odpověděl, že jim to řekne můj bratr a otec. A ukázali mi jejich občanské průkazy. To byl velice nepříjemný okamžik, protože mi došlo, že pozavírali celou rodinu. Později jsem se dozvěděl, že matku zavřeli až o týden později. Nechali ji v našem poděbradském bytě. Kdyby někdo přišel, aby vyšla ona a oni mohli fotografovat.

Intenzivní vyšetřování probíhalo až do května 1954. Šest měsíců denně zhruba 8 hodin u výslechu a samé: "...co jste říkal, jak jste to říkal, kolik jste říkal, tamten říkal něco jiného co vy k tomu říkáte..." Musím říct, že mi ani jednou nechtěli vyrazit zuby, nerozbili hlavu, nezpřeráželi žebra, nevypálili oči a nezlámali ruce. To ne. Měl jsem kliku, že jsem byl zatčen až po roce 1953, tedy po úmrtí Stalina, Gottwalda a popravě Slánského a Reicina, protože dříve proti lidem používali zásadně metody surového násilí.

Po roce 1953, v případech, kdy jim nezáleželo na čase, používali metodu duševního vyčerpání a nevyspání. A u mne jim na čase nezáleželo, protože nás měli již všechny pozatýkané. Takže vím, že možná měsíc jsem téměř nespal. Bylo nařízeno, že obě ruce musí být v noci stále vidět. Takže si lehnete, máte dvě přikrývky, ale v tom chladu schováte ruku. Buch do dveří. Vyndáte ruce. Jakmile usnete - opět rána do dveří. Když jsem byl na cele, tak za dveřmi stál člověk, který mne dírkou neustále pozoroval. A tak několikrát za sebou. Poté jsem musel odevzdat deky a chodit. Třeba dvě hodiny. Poté lehnout. Usínáte a rána. Ruce. Rána, ruce. Než se vám to dostane do podvědomí, tak to dva, možná tři měsíce trvá. Trvá to dost dlouho a tak nespíte.

Máte jedinou myšlenku - na spaní. Při vyšetřování, když usnete, tak na vás zařvou a zase stejné otázky. Pořád dokola. A pak v tom stavu řeknete jediné slovo navíc a už zase vědí...

Byly to metody rozhodně vypracované. Psychicky velmi tvrdé. Jídla nebylo moc. Počítal jsem to. Asi 1200 kalorií denně. To je záchovná dávka. Takže hubnete. V cele chladno. Bratrovi omrzly ruce. Řekl mi to po návratu z vězení. Otec se zbláznil. Je o tom doklad ve spisech z Bohnic.

Bylo vyšetřování vedeno nějakým konkrétním směrem? K bratrům Mašínovým?

Samozřejmě. Ale já jsem jim nic nemohl říct, protože jsem nic nevěděl. Mohl jsem říct pouze, kde jsem byl, co se tam dělo a podobně. Krátkou dobu se mi zdálo, že je snaha z toho udělat skautský proces.

Věděl jste v té době něco o osudech Vašich příbuzných?

Hned na začátku jsem viděl občanské průkazy otce a bratra, takže vím, že tam určitě byli.

s ing. Vladimírem Hradcem rozmlouval Tomáš Vlček

díl rozhovoru:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08, 09, 10, 11, 12

bratři Mašínové úvodní strana

[vk]