| |
V zahradě vyhořelého domu
Zeman:
Jestli vám tu Maštalíř vadí, pane doktore, může odejít.
Dr. Brůna:
Ne, ať zůstane. Já jsem s ním chtěl stejně jednou mluvit. Ty věci proti tobě loni, Josefe, jsem nezpůsobil já.
Maštalíř:
Já tě taky nikdy z ničeho nevinil, Drahoši.
Dr. Brůna:
Já myslel... děkuju ti.
Zeman:
A kdo je tedy způsobil, pane doktore?
Dr. Brůna:
Studenti od nás z fakulty, co jsem je tu měl loni pár dní o prázdninách. Připravoval jsem je na opravné zkoušky z filozofie.
Zeman:
Ti chlapci přece Maštalíře vůbec neznali. Nemohli vědět, jakou tu má ve vsi funkci, co dělá. Někdo je musel tedy poštvat. Kdo? Vy?
Dr. Brůna:
Ne.
Zeman:
Váš otec?
Dr. Brůna:
Pro živého Boha - ne!
Zeman:
Kdo tedy? Svěřte se mi.
Dr. Brůna:
Můj strýc Hurych. Jezdil k nám pravidelně. Mluvil s nimi. Ale nezlobte se na něj. Je proti vám zatrpklý. Možná právem. V padesátých letech přišel o všecko.
Maštalíř:
Ale proč? To řekni. Ukrýval zásoby obilí. Poškozoval hospodářství! A nakonec z nenávisti i zapálil.
Dr. Brůna:
To jsou jen starý pomluvy, Josefe. Nikdo mu to přece nedokázal. Vždyť mu i pojistku proplatili. Celých tři sta tisíc.
/.../
Dr. Brůna:
Tu únorovou neděli byl u nás strýc Hurych zas. Strašně se s tátou hádali až do večera. Byli jsme s mámou z toho jako zmučení. Strýček se tátovi posmíval, že ho teď konečně pánbůh potrestá, že ten soud prohraje a přijde o všecko i o ty peníze, co se o ně léta přeli. Nebude je mít tedy nikdo a bude pokoj. Konečně když už téměř byla noc, odešel. Zůstali jsme s tátou a s maminkou sami.
Matka byla z toho všeho tak unavená, že mi dala večeři a šla spát. Zůstal jsem v kuchyni s otcem sám. Pokoušel jsem se něco dělat, ale nemohl jsem se stejně soustředit. Otce jsem si nevšímal, jen vím, že byl divně tichý, zádumčivý, uzavřený do sebe, do svých strachů a trápení. Byl už jsem na to zvyklý. Takový býval po hádkách se strýcem každou neděli.
Vlastně jsem tedy ani nepostřehl, kdy odešel. Pak jsem najednou slyšel výkřik. Byla to matka. Myslel jsem napřed, že křičí ze spaní. Chvíli bylo ticho. Pak se ale ten výkřik ozval podruhé. A byl tak úzkostný, že jsem vstal a běžel jsem nahoru po schodech do ložnice rodičů.
Spatřil jsem tam obraz jako z Apokalypsy. Maminka ležela přes postel, měla rozbitou hlavu, krvácela z úst, chroptěla. Nad ní se nakláněl otec se sekerou v ruce. Divně se kýval, byl klidný, zdálo se mi dokonce, že se usmívá.
Byl jsem tak ohromen, že jsem necítil ani strach. Klekl jsem k matčině posteli, hladil jsem ji, prosil jsem ji, aby mi ještě něco řekla. Marně. A tehdy mi otec najednou řekl: musel jsem to udělat. Nebudem už v tomhle zlým světě žít. Ani ty nebudeš žít, neboj se. Nenechám tě tu. Teď jdi a znič stromky. Nic živýho tu po nás nesmí zůstat. Ani ty stromy. Jdi. A já poslechl. Vůbec jsem o ničem neuvažoval. Nebyl jsem schopen myšlenky.
Jako ve snu jsem vyšel. V zahradě jsem začal podsekávat stromky. A tu ke mně přišel otec a řekl: vidím, že už nemůžeš. Nebudu tě dál trápit, dodělám to sám. Pojď, skončíme to, a ty si odpočineš.
Odvedl mne sem ke studni, odkryl otvor a zeptal se: máš odvahu to udělat sám? Bylo mi všecko jedno. Nechtělo se mi už žít. Po tom, co jsem viděl. A tak jsem kývl. Podal mi zahradnický nůž. Já jsem si klekl a díval se do té strašné hloubky. Řízl jsem se tím nožem do zápěstí a do krku, ale ne moc. Bál jsem se, že to bude bolet. Pak do mě otec strčil a já jsem padal, padal...
Když jsem dopadl do vody, její chlad mě najednou vzpamatoval, vzbudil mne z toho strašlivého snu, probudil ve mně pud života. Chtělo se mi najednou hrozně žít. A tak jsem se začal opírat zády a nohama o stěny studny a sunout se centimetr po centimetru vzhůru. Zdálo se mi, že to trvá věčnost.
Když už mi svítala naděje, cosi mě srazilo nazpátek. Byl to otec. Vynořil se vedle mě z vody. Jen hlava s takovýma lesklýma, divně klidnýma očima, jako už z jiného světa. Bylo to děsné. Ty ještě žiješ? Řekl mi laskavě. Pojď, pomohu ti. Sevřel mi ruce kolem krku a táhl mě s sebou dolů pod hladinu. Pral jsem se s ním jako šílený. Nakonec jsem se ho zbavil.
Když jsem se konečně dostal úplně vysílený ze studny ven, viděl jsem, že je všecko ztraceno. Dům hořel a v něm hořela i moje mrtvá matka. Dole ve studni skončil život mého otce. Vstal jsem tedy a šel, nevím, jak dlouho. Utíkal jsem, abych v sobě co nejvíce smazal obraz té děsivé noci.
Zeman:
Proč jste pak vypovídal nepravdu? Proč jste si vymyslel toho neznámého vraha?
Dr. Brůna:
Strýc, ke kterému jsem oné strašné noci běžel to na mně chtěl. Bůhví proč? A mně samotnému se najednou zdálo, že nesmím, nemůžu říct pravdu. Ve jménu těch mrtvých. Lidé jim nerozuměli a třeba by se jim posmívali. Cítil jsem, že nesmím jejich památku pošpinit ještě jednou tím, co sami dobrovolně z vlastní vůle udělali.
Vím, že si za to zasloužím trest. Potrestejte mě, prosím vás o to. Potrestejte mě.
Zeman:
Za co, člověče nešťastná? Vždyť už vás osud potrestal dost.
|
