|
Hájická holičská oficína
Zeman:
Dobrý den.
Seydl:
Ááá, to jsou k nám hosti. Račte se posadit, pane komisaři. Hned to bude.
Hurych:
Dělej
Seydl:
Jen klid, pane Hurych, jen klid! Při tomhle řemesle se nedá pospíchat, neb se při něm, tak říkajíc, drží vražedný nástroj v rukou.
A musí bejt při něm dobrá nálada. Holič musí bejt zábavnej, jinak je všecko ztracený. Jak vidíte zamračenýho holiče, tak mu pod ruku nikdy nelezte, to vždycky teče krev. A když ještě k tomu pospíchá, tak rovnou volejte sanitku. Že jo, pane komisaři?
Hurych:
Nežvaň a dělej!
Seydl:
Už jste něco vypátral, pane komisaři? Já byl celej vyjevenej, když mi včera večer Hádek, tedy jako předseda MNV, vykládal, že jste se přijel šťourat v případě Brůnových. Hádek neměl moc radosti, že ne?
Zeman:
No, zrovna nadšeně nevypadal.
Seydl:
To se mu nedivte, on z toho má jen patálie. Už byl nejmíň desetkrát u vejslechu, psaly se s ním protokoly, hlášení. A teď, když si myslel, že už bude mít konečně pokoj, začnete vy znova. Kdo to má vydržet? Vždyť my všichni jsme tady z toho už nervózní. Jak někde v autobusu či v hospodě řeknete, že jste hájickej, lidi si od vás vodsednou, jako byste byl prašivej.
Hurych:
Sakra! Dávej pozor!
Seydl:
Tak vidíte, pane Hurych. Já jsem to říkal, jak přestane bejt s holičem sranda, teče krev. Ale klid, to spraví kamenec. Tak a bude to dobrý. Přejete si kolínskou?
Hurych:
Ne.
Hurych (k Zemanovi):
Jestli vám můžu radit, nepleťte se mezi nás. Nechte ty nešťastný mrtvý konečně v klidu spát. Stejně je nevzkřísíte.
Prásknutí dveří
Zeman:
Kdo to byl?
Seydl:
Nějakej Hurych z vedlejší vsi, bratr Anny, jako teda starý Brůnový. Von se sem někdy po ránu zajede podívat na to spáleniště, jestli z něj nikdo nic nebere. Jako by teď už to nebylo jedno. Ale kdepak, to jsou voni, ten rod Hurychů. Anna nebyla jiná. Jen ten majetek a jen ten majetek, pro kačku by si nechali koleno vrtat.
Tak co to bude, pane komisaři?
Zeman:
Napřed oholit.
Seydl:
A pak?
Zeman:
Poradit se s vámi.
Seydl:
Se mnou?
Zeman:
S vámi. Myslím si totiž, že vy mě o lidech a poměrech ve vsi můžete povědět nejvíc. Máte přehled, vidíte lidem pod kůži.
Seydl:
No, to jste trefil hřebík na hlavičku! Vidíte, to ty vostatní pány z kriminálky nenapadlo, pane komisaři. Jsem vám samozřejmě k službám, ptejte se. Rozhodně se mnou uděláte víc štěstí než s Maštalířem.
Zeman:
Proč?
Seydl:
To jste si ve vsi neposloužil, když jste se s ním spojil. Nikdo ho tady nemá rád. A taky všichni vědí, že nemá moc zájem, aby se v případě Brůnových našla pravda.
Zeman:
Jak to?
Seydl:
Protože bůhví, jakou on v tom hraje roli.
Zeman:
Maštalíř?
Seydl:
Von se s Brůnovic rodinou hrozně nenáviděl.
Zeman:
Proč?
Seydl:
Proč? Protože mladej Brůna způsobil, že mu tu loni rozbili vokna a že o něm psali ty vošklivý věci po silnici a po zdech.
Zeman:
Jaký věci?
Seydl:
To bylo tak. Doktor Brůna přinesl ´200 slov´ a přibil je Maštalířovi na vrata. A pak sem v srpnu přived´ ty študáky z filozofický fakulty.
Zeman:
Opravdu? A proč to udělal?
Seydl:
Protože Maštalíř prej řek´, že Brůnu dostane z fakulty, že ho vůbec dostane do basy. Za politiku, z jara vosumašedesátýho.
Zeman:
A udělal to?
Seydl:
Neudělal nic. Zato voni mu udělali. Počkali si na něj večer a starej Brůna ho ztlouk´ holí. Do krve.
Zeman:
A to si nechal líbit?
Seydl:
Nenechal. Udal je. Den po tom mordu měl bejt právě soud. Udal, rozumíte? To se, milej zlatej, na vesnici nedělá!
Zeman:
Byl snad v právu, ne? Měl se nechat mlátit?
Seydl:
No, jak se to vezme...
Víte, von mladej nebyl zlej. Jen takovej divnej. Narodil se jim pozdě, už měli přes čtyřicet a tak byl od dětství střízlíček, chrastítko, takovej pavouček pobledlej. Ale chytrej byl, dobře se učil, dotáh´ to až na doktora. Jenomže co s takovým černým učeným ptákem na vesnici? Tady se potřebujou spíš šikovný ruce. A tak se mu vostatní kluci smáli, zdraví, vopálený a von se, bledule, bál mezi ně. Zavíral se i v létě doma, ležel tam v těch svejch knížkách. O holku samozřejmě nezavadil. Kterápak by se s takovým chcípáčkem, co ani s holkou neuměl pořádně promluvit a začal ze samejch rozpaků koktat, zahodila? Starý to hrozně trápilo, viděli se v něm, celej život pro něj schraňovali majetek a teď to vypadalo, že ho ani nebudou mít komu předat. Ale pak se přece jenom našla jedna.
Zeman:
Koštýřka?
Seydl:
Kdepak. Ale je vidět, že už se vyznáte.
Jiná, Maruška Benešová, co tu dělá na poště. Vona má taky moc ráda knížky, je trošku jako von. Tak k nim začala chodit. Von jí ty knížky půjčoval. Prej jí i učil a zdál se bejt hrozně šťastnej.
Zeman:
Vidíte. Proč se nevzali?
Seydl:
Protože mu jí přebral právě Jožka Maštalíř. To byla pro Brůnovic tragédie, když s ní měl Maštalíř veselku. Vod těch dob se zavřeli do svýho domu jako do hradu. Nevycházeli, s nikým nemluvili. Už tomu rozumíte?
Zeman:
On se mu tedy mladý Brůna, podle Vás, v osmašedesátém za tu holku mstil?
Seydl:
Tak nějak. Nebo bych to spíš votočil. Maštalíř mu vzal jedinou ženskou, která ho snad mohla mít ještě ráda a jemu zbyla jen ta samota, zoufalství a práce na fakultě. A teď mu chtěl vzít i tu práci. Kdo myslíte, že komu dělal větší křivdu?
Zeman:
To je věc názoru.
Seydl:
Víte, co je zajímavý? Vy jste policajt a já vám tu vykládám věci, který bych jinýmu neřek´! Čím to je?
Zeman:
Třeba se vás na ně nezeptali.
Seydl:
To je pravda. Ti vod pražský kriminálky se tvářili moc důležitě. Vyslýchali jenom přímý svědky a předsedu. Vy jste takovej... vobyčejnej... no... víc... náš...
Zeman:
Já jsem tak váš, že už začínám věřit i na fantómy. Prý vás tu v noci obcházejí.
Seydl:
Babský povídačky!
|
