|
Zemanův hostinský pokoj
Zeman:
Proč jsi mi neřekl o těch svých sporech a rvačce s Brůnovýma?
Maštalíř:
Myslel jsem, že to není důležitý. A je to má soukromá věc!
Zeman:
Nic není soukromýho v tomhle těžkým mordu.
Maštalíř:
Ty podezříváš i mě?
Zeman:
Ne, ani na chvilku. Díval jsem se na tebe, když jsme otevřeli tu rakev. Měl jsi v očích hrůzu, odpor a soucit. Ne, ty s vraždou nemáš nic společného.
/.../
Zeman:
Tys na starýho Brůnu opravdu podal trestní oznámení?
Maštalíř:
Ale ne. To je blbost! Vejmysl.
Zeman:
Prý tě přepadl. A zbil do krve.
Maštalíř:
Tak ty taky věříš hájickejm drbům? Praštil mě jednou holí, ne moc, byl to starej člověk. Vzal jsem mu tu hůl, zlámal a zahodil. Řek´ jsem mu: jděte domů, strejčku a přestaňte dělat voloviny! Kdybych vás za tohle udal, zavřou vás. Tak to bylo.
Zeman:
Proč tě napadl?
Maštalíř:
Taky kvůli drbům. Namluvili mu, že chci dostat jeho syna z fakulty.
Zeman:
A nechtěl jsi?
Maštalíř:
Ne. Proč?
Zeman:
Za ty útoky na tebe, loni, v osmašedesátým.
Maštalíř:
Copak já vím, že to byl opravdu on? A bez důkazu já nikomu nic neoplácím. Já se vůbec za tu dobu nechci nikomu mstít, proč taky?
Nemůžeš se mstít nemocnýmu, kterej v horečce vykřikoval a dělal nesmysly. Je třeba hledat a trestat toho, kdo ho nakazil a kdo mu tu horečku způsobil.
Ne, já se nechci mstít! Mně je jen hrozně líto, že lidem zůstalo něco vošklivýho z tý doby v srdci. Že pořád ještě lžou, pomlouvají, vymejšlejí si nový a nový fámy.
Vždyť v týhle vesnici mě měli všichni rádi. Věřili mi.
Zeman:
Budou ti zase věřit, uvidíš. A začnou si tě vážit, když spolu tuhle věc vyřešíme. Musíme ji vyřešit, aby se začaly konečně rozplítat ty loňský motanice!
Maštalíř:
Nejvyšší čas. Už moc dlouho straší ten mrtvej, opuštěnej dům naší vesnici. To jeho tajemství lidi děsí, leží jim na duši jako kámen.
|
