 |
 |
|
|
|
| vzpomínky Vladimíra Hradce |
| likvidace nepohodlných občanů a Jáchymovské peklo |
|
Francis-René de Chateaubriand, Paměti ze záhrobí Když v podlém tichu již není možné zaslechnout nic, než řetěz otroka (Marxův třídní nepřítel) a hlas udavače (předvoj dělnické třídy - komunista), když před tyranem se všechno třese a je stejně nebezpečné těšit se jeho přízni (Slánský), jako vysloužit se jeho nemilost (Slánský). Je prokazatelné, že likvidace, komunistickému (marx-leninskému materialisticko-socialistickému) režimu nepohodlných občanů (třídních nepřátel dle Marxe, Lenina, Stalina) byla předem naplánovaná a připravovaná československými komunisty, ochotnými a pilnými vykonavateli bolševické (marx-leninské) zvůle ve všech oblastech naší společnosti. Nyní se pokusím rámcově nastínit rozsah zločinného počínání komunistického režimu a řádění státních soudů. (Tj. komunisty uplatňované, Leninem vytyčené lidové demokracie a s tím související diktaturou proletariátu s cílem vybudovat socialismus. Ve Svazu sovětských socialistických republik a v Československé socialistické republice byl socialismus vybudován.) Rok 1948. V krajích a na ústředním výboru KSČ byly ustanoveny "bezpečnostní pětky" s neomezenou pravomocí. Kralovala bezpečnostní pětka na ÚV KSČ vedená Rudolfem Slánským. Spolu s Klementem Gottwaldem rozhodovala o zatýkání třídních nepřátel a výši trestů, které jim pak vyslovovaly soudy. Hlavně tresty absolutní. Straně oddaní prokurátoři, soudci i vyšetřovatelé ochotně plnili příkazy shora. Nejnebezpečnější byli vyšetřovatelé, kteří "přesvědčili" každého vyšetřovaného, aby se přiznal, zač ho strana chce odsoudit. Když se nechtěl přiznat, tak ho utloukli. Setkal jsem se na Jáchymově se spoluvězněm, který býval členem bezpečnostní pětky v jednom krajském výboru Komunistické strany Československa. Konstatoval: "Po nás, o nás, se nikdo nic nedozví. My nic nezapisovali. Jenom jsme zavolali náčelníka Státní bezpečnosti a dostal rozkaz. Po splnění nám ústně hlásil splnění. A to bylo vše." Únorový převrat byl tedy legální na základě výsledků voleb z roku 1946. Byl to podvod předem připravený. Podvod na důvěřivých občanech obelhaných sliby a poskytování majetku okradených osob, kterým byl majetek, v souladu s marx-leninským učením, ukraden. Za příslib postavení a osobní moci na úkor druhých. Za tři roky (1945 -1948) se podařilo voliče přesvědčit. Pomocí komunisty ovládané kultury, novin, rozhlasu (ministr kultury, ministr školství komunista soudruh Zdeněk Nejedlý) se podařilo zasít vzájemnou nedůvěru, možnosti msty, podezírání, nenávisti a samozřejmě u mnohých i strachu. Podařilo se přesvědčit veřejnost, že jsou nejlepší a nejvíce rozdají. Je vhodné připomenout doporučené metody a obsah marx-leninského materialisticko-socialistického filosofického učení: Marx Obyvatelstvo je rozděleno do tříd, které mezi sebou neustále bojují. Tedy: člověk člověku třídním nepřítelem. V boji bylo, je a vždycky bude dovoleno použít cokoliv. A toto myšlení se stalo politickým programem socialistických politických stran dvacátého století. Marx říkal: náboženství je opium lidstva. Např. desatero má 8 bodů, jak by se měli lidé k sobě chovat, aby mohli vedle sebe přežívat. Marx přišel s novou myšlenkou. Žádné opium! Naopak! Žádné ohledy, jenom násilí a tvrdý nesmlouvavý boj jednotlivců a tříd. Třída předvoje má právo si cokoliv vzít a nepracovat! Dopis Lenina Ochraňovat naši mladou republiku, zavedením a prováděním tvrdých potlačení… odstranit všechny viníky a podezřelé, nebo ty, kteří by mohli být podezřelými, dát je do koncentračních táborů… vytvořit rudý teror, potrestat smrtí všechny osoby pokládané za vinné a členy jejich rodin dát do koncentračních táborů k tomu účelu zřizovaných. Vydal také písemný rozkaz. Vyvraždit okamžitě 10 % veškerého obyvatelstva (proto, aby bylo čím odměňovat nositele třídního boje). Po splnění zvýšil kvóty. Socialista nepracuje, má pušku a odstraňuje třídní nepřátele! Gottwald V poslanecké sněmovně: My se do Moskvy chodíme učit od ruských bolševiků, jak vám zakroutit krkem. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistři (co se od nich učil a využil najdete v knize: Alexandr Jakovlev, Rusko plné křížů str. 12, 13, 15, 23 - 33). (Marx: Člověk člověku třídním nepřítelem!), (Gottwald byl velice charakterní člověk. Do písmene své prohlášení splnil. Vlastnoručně podepsal trest smrti pro 189 třídních nepřátel a organizoval další násilí a likvidaci spoluobčanů.) Solženicyn (Souostroví Gulag, str. 981) Většina těch, kteří byli u moci, do posledního okamžiku, než byli sami zavřeni, zavírali nemilosrdně jiné (jak je naučil Marx), podle stejných směrnic ničili sobě podobné, posílali na smrt kteréhokoliv včerejšího přítele, nebo spolubojovníka. A všichni přední marx-leninští bolševici, ověnčení dnes svatozáří mučedníků, stihli ještě být katy jiných bolševiků (nemluvě už o tom, že předtím byli všichni katy bezpartijních. To byli ovšem třídní nepřátelé - protože oni pracovali a chtěli být spravedlivě ohodnoceni. Nechtěli lenochům nic dávat zadarmo! Materialismus Komunista, budující socialismus, je proto socialistou, že nechce dělat. Jeho jednání mu posiluje vědomí, že je vyznavačem materialismu. Svět je hmota, on je hmota. Z jeho myšlení a chování dává všem najevo: "Existuji jenom já, já jsem předvoj hmoty, jsem zde na zemi lidským Bohem. Ostatní nemají pro mne žádnou cenu, jsou pro mne hnojivem". Ale pozor. Když narazí na jiného materialistického "Boha", který vlastní dva kulomety, vleze mu do zadku (viz Solženicyn). Zato ho ten vyšší předvoj hmoty nechá dělat vše, co dělal před tím. Takže všichni ostatní jsou pro ně nadále jenom hnojivem. Myslí: "Moje hmota, jako předvoj má právo toto hnojivo jakkoliv užívat, tedy nadělat z nich poddané, či otroky, aby za mne a na mne dělali. Když zde již nebudu já, žádný svět nebude. Po mně potopa". Proto bojuje proti třídnímu nepříteli. Používá vše, co doporučil Lenin. Třídního nepřítele okrást, vše sežrat, zabít Být vždy katem pro celou vyhlédnutou rodinu, aby nezbyl nikdo, kdo by někdy mohl být svědkem. Cíl: chlast, kouření, sexuální sport na ženách třídních nepřátel. V roce 1945 mi vyprávěl ruský vojín o době Velké říjnové revoluce. Rudí měli heslo: "Jebať, poka ťoplaja". Od toho mají přece dostatek zbraní! Oni tím pracují a budují socialismus, budovaný komunisty! Nejbližší komunistický cíl byl a stále je jednoduchý: vyvrátit kořeny národního cítění, nahradit je ilusí bezpracného života, života zbaveného morálky, krásy i Boha. Nic není dost špinavé, aby se toho nedalo použít. Přesně dle učení Marxe a Lenina. Člověk člověku třídním nepřítelem. Můžeš třídního nepřítele buď zotročit, nebo když se nedá, tak zabít. Velkým cílem je rozbít jakékoliv seskupení občanů včetně rodin. Rodina je dvojice, která je do značné míry soběstačná. Je nutno i toto rozbít, protože vzniknou jednotlivci, individua, která je možné sliby, nebo když je hlad tak kusem chleba, násilím pohazovat tam, kam se socialistovi hodí. Pro jednotlivce je nejdůležitější najíst se (při násilí není ani jinak schopen myslet). Zbytek, sežeň, jak chceš. Spoléhat se můžeš jenom na sebe a milost budovatelů socialismu. Pro ostatní jsi třídním nepřítelem. Největšími třídními nepřáteli byli zemědělci. Stalin to rozhodl. Vyvraždit zemědělce, protože člověk, který má vlastní potraviny, žádného socialistického vůdce nepotřebuje. Změna živé hmoty soudruhů Slánského, Stalina a Gottwalda v roce 1953 na hnojivo, měla i velký následek na chování komunistů vůči vězňům. V letech 1953 - 1955 byly nahrazeny nejsurovější vyšetřovací metody Státní bezpečnosti metodami psychickými. Ve věznicích a koncentračních táborech také trochu ubylo násilí. Příprava Začala prakticky již založením komunistické strany. Bezprostřední příprava na socialismus - komunismus začala v roce 1943 - Košický vládní program. V roce 1948 začali s násilím. Velitele, kteří řídili pražské povstání v roce 1945, zlikvidoval soudruh Reicin (agent KGB). Vojáky západních vojenských sil zlikvidovaly akční výbory KSČ na ministerstvu národní obrany. Vojáky, kteří včas neutekli, pozavírali nebo pozabíjeli - tedy popravili. (Viz příkaz soudruha Lenina! Odstranit, dát do koncentračních táborů. Tedy nadělat otroky!) Socialisté přesvědčují svět, že chtějí mírumilovně měnit svět a všechny lidské vztahy dle politického směru soudruhů Marxe, Lenina, Stalina a dalších. Chtěli ovládnout celý svět. Dokázali v zemích, které se jim povedlo ovládnout, že je to možné uskutečňovat jen nejtvrdším terorem vůči každému jednotlivci. Ekonomicky zaostali. (Kromě výroby zbraní). Aby změnili svět, dosáhl počet rozkulačených hospodářství v Sovětském svazu, podle odhadu odborníků, takřka 7 milionů. Rolnické rodiny sestávaly průměrně z 5 - 7 lidí, většinou dětí. To bylo 35 milionů zemědělců! Vyhnali je na sever do zimy a hladu. Většina zemřela. Kalininovi bylo v dopise napsáno: Odváželi je do strašlivých mrazů - kojence, těhotné ženy, které se tísnili v dobytčácích. Pak je vyhnaly z vagonů jako psy (Jakovlev: Rusko plné křížů, str. 39). Pak vypukl hladomor. Mohl to být i cíl. Hladový za krajíc chleba je ochoten lézt i po kolenou a prosit. Musí také někdo dělat. Proto ze všech lidí ve státech, které komunisté ovládli, pokud je nezabili, udělali poddané, nebo otroky. Hlídači jejich, to byl předvoj dělnické třídy. (V Československé republice bylo ve vězeňské stráži 86,9 % komunistů - str. 218 Sešit ÚDV č. 2). Ti jenom hlídali a nepracovali. Jejich práce jim byla zábavou. Stříleli třídní nepřátele. S otroky si diktátor dělá vždy, co chce. Otroků je vždycky dost. Například se píše, že při stavbě volžsko-donského kanálu byla životnost politického vězně 3 měsíce. Pak každý chcípnul. Viz později otroci v Československu na uranu, v letech 1949 až 1959. Jáchymovsko Ve 20. století probíhala v blízkosti města Jáchymova těžba stříbra a uranu pro získání radia. (Od roku 1920). Oficiální název "Státní doly na radium". Do roku 1938 zjistila a ověřila si Nemocenská pojišťovna strašlivou realitu. Horník pracující na těžbě uranu, který zde pracoval po dobu 3 roků, zpravidla nemíval zdravotní následky. Kdo zde pracoval 5 let, byl zdravotně postižen, zvýšenou nemocností všemi možnými chorobami. Kdo tam dělal 10 let, nepřežil svých 40 roků. Podle exhumací mrtvých horníků z dávných století, zjistili, že téměř všichni měli vypadlé díry v hlavě na čele o průměru cca 10 cm. To byla přesně velikosti odrazných zrcátek vyrobených z leštěného smolince, které tehdejší horníci nosili na čepici s kahánkem na osvětlování pracoviště. Ty kahánky našli pracovníci nemocenské pojišťovny v dole na opuštěných dobývkách. Hranici 40 roků si ověřili z matrik a z nápisů na starých hrobech. Od roku 1940 těžili na Jáchymovsku francouzští zajatci (podle nápisů v některých chodbách), po roce 1945 němečtí zajatci a retribučáci. Od roku 1948 političtí vězni, zavření v koncentračních táborech. Těžba byla ukončena asi roku 1962. Vytěžilo se pravděpodobně 8 000 tun uranu. Asi v roce 1965 tuto vražednou realitu následků přiznala i socialistická nemocenská pojišťovna a horníky (nikoliv politické vězně), kteří začali mít zdravotní potíže, dávala do předčasného důchodu s mimořádným odstupným. Ti většinou zemřeli ve svých 40 letech na rakovinu. To již nebylo úmrtí následkem práce, ale umírali důchodci. Ze všech dolů na uran se na Jáchymovsku zachovala jenom těžní věž dolu SVORNOST, nad kterou jsou na příkré stráni zbytky koridoru "Mauthausenské schody" do koncentračního tábora Svornost, která v současnosti slouží jako výtah pro obsluhu čerpací stanice radioaktivní vody pro Jáchymovské lázně. Mimochodem prostor čerpací stanice vystřelovali političtí vězni v roce 1956. Únorový puč
Znám případ, kdy soudružka učitelka v roce 1957 v první třídě při nástupu prvňáčků, jako správná soudružka, ponechala jméno jednoho žáka až na konec. Pak sdělila jméno se slovy: "Je zde také žák J. Děti, dejte si na něj pozor, je to syn odsouzeného, zavřeného třídního nepřítele." Hovořila přesně podle Lenina jako správná stranice. Třídní nenávist až za hrob. Tábory V roce 1949 pracovali na uranu ještě němečtí váleční zajatci. Počet 1754. V témže roce bylo zřízeno již 5 táborů nucených prací (dále TNP), podle zákona č. 247/1948 Sb. TNP zřizovalo a spravovalo Ministerstvo národní bezpečnosti. Do těchto táborů bylo "Příkazovými komisemi" při ONV, bez jakýchkoliv rozsudků, postupně odesláno až 186 000 osob! Příkazy vydávali třídně uvědomělí straníci - tedy členové Komunistické strany Československa, podle jejich třídního pohledu! Zde si mohl každý straník vybít svou třídní závist a nenávist. TNP byly zrušeny 31. července 1950. Od roku 1948 bylo urychleně vybudováno: 98 věznic a koncentračních táborů pro muže. Z 98 uvedených zařízení bylo 18 uranových dolů (12 Jáchymovsko, 4 Slavkovsko, 2 Příbramsko). Na Jáchymově v prosinci 1953 pracovalo na uranu 16 100 politických vězňů. Z nich 498 nemělo ani lůžka. Těžbou uranu prošlo 70 737 politických vězňů. Odhadem polovina z nich pracovala na uranu déle než 5 let! Téměř všichni za 20 roků od začátku práce s uranem zemřeli na rakovinu. Tedy 35 000 občanů, tj. třídních nepřátel nebylo popraveno, ale zemřelo po propuštění. To nebyly cílené vraždy? Posuďte sami. Oficiálně ve věznicích zemřelo jen 14 500 vězňů. Pro ženy komunisté zřídili 67 věznic. Celkem bylo zavřeno 217 000 osob. K tomu nutno připočíst pronásledované jejich rodinné příslušníky. (rodiny, rodiče, jejich příbuzné) Odhadem 1 000 0000 osob. (To odpovídá Leninovu příkazu: Vyvražděte 10 % obyvatelstva!) Hlídání oblasti Jáchymov V letech 1945 až 1949 hlídala celou oblast sovětská armáda. Od roku 1949 (skupina byla ustavena již 17. října 1948) převzal dohled nad celou oblastí SNB - Útvar Jeřáb. To byla nejtemnější doba nad celým Jáchymovem. Velitelem útvaru byl Oldřich Hromádko a pak Václav Ryšavý. Tito velitelé uplatňovali svou teorii likvidace třídních nepřátel. Málo stravy, práce po směnách, v zimě nedostatek uhlí na vytápění děravých baráků, korekce vězňů. V té době se také vyznamenal kapitán Pich-Tůma, svojí bezpříkladnou hrubostí a fyzickou likvidací lidí. Nebyl sám. Například náčelník tábora Paleček, na táboře, jenž ovládal, vymezil plochu, kde mohl šikanovat politické vězně. V mrazech nechával vyfárané vězně stát v propocených oděvech na této vymezené ploše, až padli. V korekci utloukli příslušníci SNB "zpupného vězně Požára" za dohledu dalšího náčelníka tábora "Fešáka". Byli tam zastřeleni i další vězňové. Jehovistu, odmítajícího kopat uran jako válečný materiál, obsypávali sněhem za mrazů v prostoru mezi dráty, až padl. Slyšel jsem na Jáchymově, že když se dostala činnost soudruha Palečka do rozhlasu Svobodná Evropa, byl z funkce odvolán a za odměnu dostal místo přímo na ministerstvu vnitra. Vlastní tábory Režim v táborech byl v dobách intensivní těžby na hranici udržení fyzické existence. V letech 1951 - 1953 se fyzická kondice a zdravotní stav vězňů nelišil od stavu vězňů v pověstných nacistických koncentračních táborech za 2. světové války. Upozorňuji: Nacisté = nacionální socialisté! Nacističtí socialisté měli také socialistický program. Aby nemuseli dělat a měli otroky, nejprve vyvraždili a okradli své spoluobčany židy, a pak šli na okolní národy. Socialisté - komunisté jednak okrádali a vyvražďovali své spoluobčany, a jednak si je dávali do otroctví. (Toto jednání lze nazvat neokainismus - Jakovlev str. 30, 31). Umístění Jáchymovské tábory byly většinou umístěny ve výšce 1000 m nad mořem na náhorní plošině Krušných hor. V zimě bylo ohromné množství sněhu. Vyklízel se jenom prostor pro nástupy, ostatní si vězni prošlapávali. Prošlapávali i na rozkaz prostory mezi dráty, tedy v ostřelovaném pásmu, kde hrozilo okamžité zastřelení. Tábor: Každý tábor byl naprosto samostatný a jedinečný. Záleželo na jeho náčelníkovi, jak vypadal. Tábor byl pozemek o rozloze několika tisíc metrů čtverečních, který byl obehnán dvojitým oplocením. Tábor Vykmanov trojitým z ostnatého drátu o výšce 3,5 metrů. Mezi oplocením byla mezera 1 až 1,5 m. Vně tábora byly v rozích dřevěné strážní věže vysoké cca 6 metrů. Mezi věžemi bylo zavedeno telefonické spojení. Oplocení bylo přímé, aby usnadnilo visuální kontrolu. Na delších stranách byly další strážní věže. Oplocení bylo v noci a při zhoršení viditelnosti osvětleno. Strážní měli světlice. Z vnitřní strany bylo 6 metrů široké pásmo vyznačené překážkou z ostnatého drátu. Z vnější strany většinou také. Bylo to ostřelované pásmo bez výstrahy. Uprostřed, po délce tábora, byl prostor pro nástupy. (Apelplatz, apelák, nástupiště). Podél nástupiště byly:
V noci nesměli vězni vycházet z ubikací - baráků. Ubytování Dřevěné montované baráky s tloušťkou stěny do 10 cm. Stály na kůlech. Různé podle tábora. 10 světnic. Většinou až do roku 1955 bez sociálního zařízení a vody. Na světnici 16 a více ubytovaných. 2 až 3 postele nad sebou. Lůžkoviny: 2 deky, 1 až 2 prostěradla. Povlak na polštářek. Topilo se do 19 hodin. Pak bylo nařízeno kamna uhasit, vymést. Chodila kontrola bachařů. V některých táborech přidělovali na den 1 vědro hnědého uhlí. Někde nepřidělovali nic. Topení na světnicích: 15. dubna byla kamna odebrána, vydána znovu 15. října. Teplo na ubytovnách vedení tábora nezajímalo. Ošacení Bylo skutečně zoufalé. Při příchodu dostal každý jedny kožené boty, opotřebované a děravé. Dvoje onuce. Jedna košile bez límečku, dlouhé tenké spodky. Vrchní stejnokroj: jedny chatrné kalhoty, vesta bez rukávů, vesta s rukávy a čepice. Při mrazech minus 20 stupňů Celsia, naprosto nedostatečné. Za nošení jakékoli části civilního ošacení byla více týdenní korekce. Chce utéct... Pracovní oblek: Zpočátku nosil vězeň to, co měl na sobě přes den. Později, asi po roce 1956, dostal ještě jedno totéž oblečení na práci v dolech, které nechával v sušárně pracovních oděvů po vyfárání. Navíc dostal pogumovaný kabát a kalhoty pro práci v mokrých dobývkách. (Pršelo z žíly). Boty vysoké gumové. Většinou rozbité, děravé. Teprve kolem roku 1955 byly poškozené boty měněny zaměstnavatelem (Oberštajgr). Hygiena Umyvárny a záchody byly společné pro celý tábor. Tedy: dřevěné latríny uprostřed tábora. Umývárny bývaly na otevřeném prostranství, chráněné jen před deštěm a sněhem. V krutých zimních dnech zamrzla voda v potrubí. Netekla ani na šachetních sprchách. Kdo se chtěl mýt, musel si rozehřát sníh. Teprve později, od roku 1954, při přestavbě rozpadajících se dřevěných baráků, byly umývárny instalovány na konci baráků. Mýdlo kupováno z vlastních prostředků odsouzeného. Výměna prádla, tedy vyprání prádla, za dva a více týdnů. Ubytovací prostory se štěnicemi, které žily ve stěnách dřevěných montovaných baráků. Občas se objevily i vši. Vše bylo kontaminované radioaktivním zářením. Proti štěnicím někteří vězni používali na noc přikrytí rozloženým Komunistickým deníkem Rudé právo. Štěnice skočila na oběť ze stropu, uklouzla po novinách a spadla na zem. Musela znovu vylézt na strop.Proto nohy postelí bývaly v misce s vodou. Stravování Stravování se značně lišilo podle doby existence Jáchymovských táborů, a také podle náčelníka tábora. Čím uvědomělejší náčelník, tím vše bylo horší. Ti uvědomělí vycházeli z učení soudruha Lenina. Třídního nepřítele je nutno zlikvidovat. Záviselo také na tom, kdo spravoval tábory. Rusáci, Ministerstvo národní bezpečnosti, Ministerstvo vnitra. V roce 1949 poprvé zřídili Rusové "ruské příděly potravin" pro vězně na uranu. Krátce nato, tyto příděly byly politickým vězňům odebrány. V roce 1951 byl skutečný a neúprosný boj o přežití. K obědu dostávali ti, kteří v dole plnili předepsanou výkonovou pracovní normu, pár brambor či knedlík s omáčkou a všudypřítomnou kávu, což byla ve skutečnosti rozemletá a vyvařená cikorka. Někdy byl v omáčce kus shnilého masa. Tábory dostávaly výsekové maso. Vězni, kteří pracovali na denní směně, oběd nedostali. Každé tři dny se stálo ve frontě na kilogramový bochník chleba, jehož zoufalé malé množství se dalo sníst na posezení. Chtělo to opravdovou sílu vůle, rozdělit si tuhle žebráckou almužnu na tři dny ke snídani a večeři, kdy měli jen chleba a vodovou kávu (vyvařenou cikorku). Ti co nedokázali plnit několik týdnů pracovní normy, byli přemístěni do jiných (trestních) baráků, kde dostávali stravy ještě méně - polovinu! Začarovaný kruh. Méně stravy znamenalo zeslábnutí a větší neschopnost plnit normy. Takže následovalo další omezení potravinových dávek. V zimě 1952-1953 na celém Jáchymovsku panoval již druhý rok nesmírný hlad. Vysílení vězni často již nezvládali námahu chůze a padali. Ještě hůře na tom byli ti, kdo nedokázali splnit denní normu. Museli na pracovišti zůstávat o hladu dalších 8 hodin, aby ji splnili. Čím uvědomělejší náčelník, tím vše bylo horší. Ti uvědomělí vycházeli z učení soudruha Lenina: třídního nepřítele je nutno zabít. Jídlo se vydávalo ve výdejně stravy na stravenky. Byly 3 druhy jídel: číslo 1, 2, 3. Množství chleba záviselo opět podle období a správě tábora. Začínalo se po roce 1948 s dávkou 15 dkg chleba na den. Přesně se oddělovalo. Pak se dávka zvedla na 250 gramů chleba na den. V roce 1957, když jsem byl na táborech já, byl chleba volný na každé světnici. Denní strava Ráno: černá káva - melta, mírně oslazená, chléb s tím, co si vězeň zajistil. Třeba nic. Dvakrát denně strava s výdejem v kuchyni. Jídelnou byla světnice u stolu, pokud bylo dost místa. Tuky Podle sdělení lékaře v pevné věznici, do roku 1955 se do stravy nedávaly žádné tuky. Později byly tuky povolené. Maso Z počátku maso z nuceného výseku a konzervy s prošlou záruční dobou. Podle vyprávění spoluvězňů v táboře Rovnost se stalo:náčelník Paleček se rozhodl nedat vězňům polední stravu, poslal je dělat. Vězni odmítli sfárat. Dozvěděl se to Rus - dohlížitel na dole. Přiběhl do tábora a s pistolí honil náčelníka tábora soudruha Palečka, aby okamžitě dal lidem najíst. On chce rudu, a ne likvidovat lidi. Protože česká správa táborů dávala vězňům malé dávky potravin, a ti vyčerpáním nemohli podat požadované výkony, začali dostávat vězni, plnící denní normy, opět tzv. ruský příděl potravin. To bylo po dobu několika let. Ukončení si již nepamatuji. Kalorická strava ve vyšetřovací vazbě měla 1200 kcal/den. Tedy záchovná dávka pro osobu, která se nehýbá a vůbec nic, kromě dýchání, nedělá. Musí být v mírně teplém prostředí. Ti, co vyšetřování přežili, všichni řádně zhubli. To je vidět na snímcích z veřejných monstrprocesů u soudů. Korekce Toto zařízení vyjadřuje brutální povahu marx-leninského materialisticko-socialistického systému a jeho nelidskosti. Nejenom v táborech na těžbě uranu, ale i ve věznicích. Na lágrech to byly zpočátku dřevěné domky, spíše kůlny se samotkami pro jednoho nebo prostorami pro 2 až 3 vězně. V rohu stála dřevěná pryčna, široká asi 70 cm nebo přiměřeně více, podle toho, pro kolik vězňů byla cela určena. Podlaha byla někdy vybetonovaná, někdy jen udusaná hlína. Přikrývky, či spíše cáry z nich, byly ráno odebírány a večer po 22. hodině vraceny. Strava byla podávána podle výroku neomezeného vládce nad životem a smrtí - náčelníka tábora a jeho přisluhovačů. Někdy to bývala jenom teplá voda a 15 dkg černého chleba denně. Na vysvětlenou: 100g chleba je 134 kcal. Záchovná dávka je 1200 kcal na den! Doba pobytu v korekci byla až do roku 1954 neomezená. Byli tací (otroci - muklové), kteří zde strávili i několik měsíců. Každá cela měla u stropu sklápěcí okénko otevírané zvenku. V zimě za chladného počasí, bylo vždy otevřené, v parných měsících naopak zavřené. Ve většině těchto dřevěných korekcí se netopilo. Na samotkách byly nejčastějšími společníky krysy a potkani, kteří sídlili pod dřevěnými podlahami baráků a či jiných budov. Za potravou se pak vydávali do blízkého okolí a do latrín. Na sklonku roku 1953 byly tyto dřevěné korekce postupně nahrazovány zděnými. Podobaly se zvenku vepřínům. Uprostřed zděné budovy, široké asi 6,5 metru a dlouhé podle počtu cel, byla chodba široká asi 1,5m, po obou stranách s dveřmi, vedoucími do jednotlivých cel. Cely - samotky, měly rozměr cca 2x1m. Na opačné straně cely, proti dveřím bylo u stropu malé zamřížované okénko. Kamna byla umístěna ve zdi a byly vždy jedny pro dvě cely. Přikládalo se do nich z chodby. Cela byla úplně prázdná. Ve 22 hodin večer byl do místnosti vhozen slamník a přikrývka, které byly opět o páté ráno, odebrány. Po zavedení "vězeňské reformy" bylo jídlo podáváno obden. Mezitím pouze teplá voda nebo hořká káva a chleba. Doba pobytu maximálně 14 dnů, později 10 dnů. V roce 1951 si strážní, ale i "kápové" (vězni, kteří byli povýšeni na místa jakési táborové policie) libovali v násilí proti svým spoluvězňům. Při nejmenším náznaku neposlušnosti - skutečné nebo vymyšlené, či z rozmaru strážných, mohl být každý mukl uvržen do korekce, kde i za mrazu ležel nahý, dostával polovinu stravy jednou za tři dny a byl každý den bit. Toto svévolné trestání vždy svědčilo o zločinnosti systému. Ten je dokázal používat k likvidaci životů a zdraví lidí. Kdo byli ti, kdo naplňovali korekce, tj. nápravná zařízení uprostřed koncentračních komunistických táborů? Tedy dále trestaní již v podmínkách lágru? Příčiny často malicherné. Příklady důvodů: Některé tábory měly pak ještě podzemní betonové bunkry. Bunkr se vyznačoval tím, že byl v zimě i v létě studený a nikdy nevytápěný. Byl často pouze 160 cm vysoký a v době prudkých dešťů býval zatopen. Dřevěná sklápěcí pryčna na stěně někdy vytvářela plochu pro slamník, jindy byla plochou pro slamník pouze podlaha. V bunkru bylo mnohdy 20 i více vězňů. Byli nuceni spát ve stoje. Na WC používali "žanek" (tedy vědro), který se 1x denně vynášel. Pokud paměť sahá, byl tento bunkr na táboře Rovnost, Eliáš, Bratrství, Svornost, na Příbramsku v táboře Vojna .(Nyní je tento bunkr v muzeu tábora Vojna, v Příbrami. Je ovšem vylepšený pro veřejnost. Nyní má dokonce betonovou podlahu a elektrické osvětlení. To ale zkresluje realitu tehdejší doby. To tehdy neměl!). To neměl!). Útěky z koncentračních táborů Ti nešťastníci, muklové, kteří se pokusili v roce 1951 v lágru na Mariánské uprchnout, byli bez výjimky chyceni a přinuceni stát venku, než se shromáždili všichni vězňové. Potom byli exemplárně zastřeleni před celým nastoupeným táborem, či v závislosti na náladě velitele tábora, brutálně umláceni k smrti. Svědkové Jehovovi, kteří odmítli sloužit v armádě, byli nahnáni do uranových dolů. Jakmile se tu ocitli, odmítali uran těžit. Rozhodnutím velitele tábora byli přinuceni stát, bez jídla a pití v mrazivém počasí venku, kde na ně mohl každý vidět. Vězni je zpočátku podporovali podáním kousku chleba. Aby tomu táborový velitel zabránil, postavil je do ostřelovaného pásma bez výstrahy, mezi vnější a vnitřní plot z ostnatého drátu, Svědci Jehovovi stáli v mrazivém větru dnem i nocí. Za pět dní bylo po všem. Když poslední z nich padl, těla byla odvlečena pryč. To byl třídní boj komunistů. (Viz kniha: Zdeněk F. Šedivý, Uranový gulag str. 136 - 152). Lékařská péče Na táboře byl lékař z řad vězňů. V dřívější době to byli lékaři zajatci z druhé světové války. Ve velkých táborech byl i zubař. Lékaři se potýkali s nedostatkem léků a dalšího zdravotnického materiálu. Na táboře byla i marodka, jedna nebo dvě místnosti podle velikosti tábora. Veškerou péči zajišťoval lékař. Při úrazech a vážných onemocněních byli nemocní eskortování buď do vězeňských nemocnic (Praha Pankrác, Plzeň Bory), nebo do civilních nemocnic, na Jáchymově do nemocnice Karlovy Vary nebo nemocnice Cheb. Často se stávalo, že po operaci byl pacient ihned (ještě v narkóze) převezen z civilní nemocnice na táborovou marodku. Vězeňská nemocnice pro Jáchymov byla postavena až asi v roce 1956. Do roku 1953 nebyli političtí vězni ani zdravotně pojištěni, ani neměli zajištěné důchodové pojištění. Na jaře roku 1953 se objevila na táborech slabá epidemie tyfu a žloutenky. Stále se více objevovala následkem úplné vyčerpanosti tuberkulosa. "Tuberáci" byli odváženi do pevných věznic, aby tam svedli poslední zápas o život. Po pěti letech práce na uranu měli někteří vězni, následkem radioaktivního záření, již na těle mokvající fleky. V roce 1957 byla provedena zdravotní prohlídka těchto osob. Po prohlídce byli všichni někam odvezeni. Jejich osud se nikdo nedozvěděl. Pracovní povinnosti Kromě pracovníků zařazených k některým činnostem na povrchu, všichni pracovali ve třísměnném provozu. V roce 1950 byla pracovní doba v některých šachtách i sedmidenní. Tedy pracovalo se i v neděli. Pracovní týden byl do roku asi 1957 šestidenní, od roku 1957 byla jáchymovská sobota, tedy 5ti denní pracovní týden. Vězeň, který nesplnil pracovní normu určenou na den, nemohl z pracoviště odejít a musel pracovat další směnu, aby normu splnil. To platilo asi do roku 1953. Pracoval bez jídla i pití. (Pil ale radioaktivní vodu, která byla v pramenech na patrech.) Po směně, po návratu do tábora, byli vězni určeni na další práce, například na úpravu tábora, čištění a zametání prostorů mezi dráty, tedy v oplocení, odhazování sněhu, prošlapávání zasněžených koridorů. Většinou na další 3 hodiny pracovní povinnosti denně. Odměna za práci Z počátku nedostával vězeň za práci nic. Později ano. Kapesné bylo 0 - 250 Kčs. V roce 1958 byla částka vyšší, a to 0 - 800 Kčs. V táborových poukázkách. Vedení tábora, tedy ministerstvo vnitra, pobíralo za vězně plné platy od jednotlivých podniků a nutno konstatovat, že za práci v uranových dolech byly platy zvlášť vysoké. (I několik desítek tisíc korun měsíčně). To bylo příjmem ministerstva. Podle výplatní pásky, vězeň měl strženo z výdělku: náklady na stravu a ubytování, sociální poplatky, náklady na vyšetřovací vazbu, pokuty dle rozsudku, příspěvek rodině. Částka pro povinné uložení na konto vězně. Z toho mohl mít povoleno odeslat peníze rodině. Návštěvy O návštěvách mohu mluvit jenom z období let 1956 až 1958, kdy jsem pracoval na uranu. Mezi spoluvězni se o tom nehovořilo. Vězeň měl povoleno požádat o návštěvu jednou za čtvrt roku. Byla mu povolena, nebo nebyla povolena. Na návštěvu byla vězni zapůjčena vězeňská uniforma, relativně čistá. Autobusem byl dovezen do návštěvního baráku, které byly dva u silnice nedaleko ústředního tábora. Barák byl po délce rozdělen na čtyři části. Vězni, návštěvní chodba vězňů, přepážka se zamřížovanými okénky, chodba pro návštěvy a prostor pro návštěvníky. Pokud na navštívence bylo razítko, že mohou předat 2 kg balíček potravin, mohli balíček předat. Při předávání, byl někdy balíček, před návštěvníky otevřen a obsah zkontrolován. Větší kousky byly rozřezány na menší. Rozhovor byl kontrolován příslušníkem policie, stojícím vedle vězně. Pokud se rozhovor příslušníkovi nelíbil, návštěvu přerušil a vězně odvedl. Doba návštěvy byla až půl hodiny. Koridory Některé šachty byly umístěné přímo v objektu tábora, v jiných bylo nutno nejprve projít "koridorem" mezi šachtou a táborem. Koridory byl přímé, bez úpravy terénu. V zimě nebyly prohazovány od sněhu. Museli si je prošlapávat vězni, při cestě do práce, nebo při cestě z práce, kdy chodili v propocených fáracích oblecích, při venkovní teplotě někdy až 25 stupňů mrazu. Zvláštní, mimořádný, byl koridor na táboře Nikolaj. Délka koridoru byla necelý kilometr. Byl veden po silnici. Postup: Nástup v táboře, přečtení a spočítání vězňů. V pětistupu byli namačkáni jeden na druhého, obtočeni lanem a v něm zamčení, tak blízko, že kdo by chtěl upadnout, nemohl, protože by nepropadl mezi namačkanými těly. Přezdívky tohoto pochodu byly různé. Například "pochod buzerantů" či "ruský autobus". Tyto pochody byly na hranici života. Při cestě na šachtu, šli vězni relativně suší. Sušárna byla na táboře. Při cestě zpátky, ti co vyfárali první, zůstali venku na mraze a čekali, až poslední vězeň vyjede z hlubiny. Tedy pobyt v mokrých šatech půl hodinu až hodinu při teplotě až minus 25 stupňů. Pak spočítání, zmačkání se do útvaru, přechod do tábora. Cesta trvala podle sněhu až jednu hodinu. Teprve pak se mohli svléknout. Velice namáhavý byl koridor na dole Svornost. Schody různě vysoké, do výšky asi 100 m. Oplocení ostnatým drátem, šířka koridoru asi 3 m. Měly přezdívku "Mauthausenské schody." Ještě existují a je možné si je prohlédnout. Chování příslušníků ostrahy k vězňům Záleželo na jejich oddanosti ke straně (86,9 % jich bylo členy KSČ). Většina vycházela z učení soudruha Lenina a soudruha Gottwalda. Někteří, bylo jich ovšem velice málo, své postavení brali jako zaměstnání s lidmi. Například v roce 1950 velitel tábora Nikolaj soudruh Schamberger aplikoval teorii zostřujícího se třídního boje a zřídil z kriminálníků "bicí komando" proti politickým vězňům. Také například na táboře Barbora, byly v roce 1950 táborovým velitelstvím organisovány útoky tlup kriminálních elementů na tehdy ještě nepočetnou skupinu politických vězňů. Retribučák, vězeň Jeníček ještě v roce 1952 a 1953 organizoval na táboře "bicí komanda" z bývalých gestapáků a jejich pomahačů. To vše pro obveselení bachařů z vedení tábora. Slyšel jsem vyprávět, že někdo, vycvičený voják západní armády jako ranger, naučil své spoluvězně všemu, co uměl, a na jeho povel to všichni použili. Od té doby z nich měli kriminálníci strach. Přestali s násilím i přes nabízené odměny. Násilník rozumí jenom násilí. Bezpečnostní opatření a třídní nenávist: Chci k tomu ještě dodat. Na jedné přednášce se přihlásil posluchač, který mi řekl: "Co říkáte, to není pravda. Socialismus je snem lidstva". Má odpověď byla následující: "Já hovořil o reálném socialismu. Já jsem jiný socialismus za 70 roků svého života nezažil. Takový byl po celé dvacáté století. Odhaduje se, že v důsledku tohoto reálného socialismu bylo zabito 500 milionů lidí." |
|
související texty: |
|
autor textu: Daniel Růžička |
| Facebook Twitter | nahoru home |
| Copyright © 1999 - 2024 Tomáš Vlček All rights reserved. Všechna práva vyhrazena. |