Od 90. let byl profesionální revolucionář. Od roku 1900 pobýval v exilu, žil střídavě v Německu, Belgii, Francii a Anglii. Postupně se stal vůdcem militantního křídla SDDSR, od roku 1903 bolševiků. Za revoluce 1905 se vrátil do Ruska, po její porážce žil znovu v exilu.

V letech 1912 - 1914 definitivně oddělil bolševické křídlo SDDSR od zbytku strany.

Za 1. světové války byl v exilu ve Švýcarsku, po únorové (březnové) revoluci 1917 se vrátil do Ruska, fakticky jako německý agent, s cílem podlomit bojeschopnost ruské armády. Po nezdařeném pokusu o komunistický převrat v červenci 1917 odešel do Finska, ale již v říjnu (listopadu) 1917 řídil spolu s L. D. Trockým povstání v Petrohradě (Říjnová revoluce v Rusku), jež smetlo Prozatímní vládu.

Lenin stanul v čele revoluční vlády rady lidových komisařů, jíž předsedal až do své smrti. Příměří s centrálními mocnostmi (brestlitevský mír) a pozemková reforma v roce 1918 byly ruským obyvatelstvem přijaty, ale pokus o komunistickou ekonomickou revoluci a současně vedení občanské války vedly koncem roku 1920 ke kolapsu ruské ekonomiky.

Na jaře 1921 byl proto nucen souhlasit s odklonem od "válečného komunismu" a se startem NEP (Nové Ekonomické Politiky).

Jeho nedobrý zdravotní stav se prudce zhoršoval (zejm. po zranění při neuspěšném pokusu o atentát 30.8.1918.), proto se od roku 1923 prakticky již neúčastnil politického života.

K mýtům 20. stol. patří mj. teorie, že komunistickou totalitu nastolil až J. V. Stalin. Teorii, jejímž výsledkem byl totalitární systém, propracoval právě Lenin (významně přispěl L. D. Trockij) a současně ji uvedl do praxe (viz též leninismus), jak o tom svědčí fyzická likvidace politické opozice všech směrů i soukromého vlastnictví.

Z díla:
Materialismus a empiriokriticismus, Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, Stát a revoluce.

související texty:

kniha Ruská revoluce 1899-1919

KSSS

SSSR

Stalinismus

autor textu: Vladimír Mach

použitá literatura: 16