DR: Pamatujete si, kdy se poprvé po válce objevily zprávy o vytváření družstev po sovětském vzoru?

Podle mého názoru to bylo po roce 1950.

DR: Jak konkrétně v Lužicích probíhalo zakládání družstva?

V místní kronice jsem objevila zprávu ze 4. září 1950 o tom, že byl orgány KSČ a MNV zvolen přípravný výbor pro založení JZD. Založili ho malí zemědělci nebo kovozemědělci, kteří té myšlence družstva věřili. Ale v té době se ještě mluvilo o družstvu vlastníků a lidé předpokládali, že si budou navzájem pomáhat. Ti pak chodili přesvědčovat zemědělce, aby do družstva vstoupili. Pak také přišli agitovat z okresu, ale to lidi spíše otrávilo.

Nejdříve se přihlásilo asi 20 lidí, kteří začali společně hospodařit na obecních pozemcích. Mezi nimi byli také lidé, kteří zemědělství rozuměli. Do ledna 1951 se přihlásilo 101 lidí. V té době lidi do družstva vstupovali ještě dobrovolně, protože tomu věřili. Potom následovaly propagační akce, do kterých byli zapojeni svazáci a pionýři.

V roce 1951 však byl zapálen stoh a jedním z důsledků byl tlak na prohlášení pana Marady za kulaka. To lidi popudilo a někteří začali z družstva hromadně vystupovat.

Po těchto událostech se družstvu přestalo dařit, protože ti lidé, co tomu přestali věřit, odcházeli. Jednalo se především o odborníky, kteří předtím vlastnili nějakou půdu nebo dobytek. Často si sebou brali část své půdy, kterou do družstva předtím vložili. Bezzemci zůstávali. Spoustu práce tak šlo zvládnout pouze pomocí brigád, které organizovala především KSČ. Svazáci nebo lidé z továren, z úřadů, chodili povinně pomáhat zemědělcům. To bylo zhruba okolo roku 1955.

DR: Zemědělci s většími rozlohami půdy do družstva vstoupit nechtěli. Jak to KSČ řešila?

Hlásili to v místním rozhlase, volali si je na obec, přesvědčovali a určitě i vyhrožovali. Předepisovali také těm zemědělcům vysoké dodávky, které nemohli zvládnout a ke vstupu do družstva tak byli tímto způsobem donuceni.

TV: Jak se tato situace dotkla Vaší rodiny?

Musím od začátku. Můj manžel František pocházel ze zemědělské rodiny. Seznámila jsem se s ním po jeho návratu z vojny. Žil pouze s matkou, otec mu zemřel již v dětství. Živily je především vinohrady, které měli v Němčičkách. V Lužicích měli pouze tři hektary půdy, dvě krávy a drůbež. Na sezonní práce si najímali sousedy a příbuzné.

František navštěvoval pouze zimní rolnickou školu. Pro nutnost převzetí hospodářství po matce, nemohl dál studovat. Když se měl vrátit z vojny, hrozil mu vstup do vznikajícího JZD. Proto se přihlásil na práci do uhelných dolů v Dubňanech. MNV však žádal o jeho propuštění. Přešel tedy pracovat raději do STS. Členkou JZD se stala jeho matka.

On se stal členem až později, po naší svatbě. Ke vstupu ho přesvědčil můj otec. Začal také dálkově studovat ZTŠ. Byl nejmladším členem JZD. Ostatní chlapci i z větších hospodářství mohli pracovat v průmyslu, protože do JZD vstoupili jejich oba rodiče.

TV: Dal Váš manžel do družstva nějaký majetek?

Do družstva tehdy dal 3 ha půdy v katastru Lužice, 3 ha vinic a orné půdy v Němčičkách a jednu krávu. Později tam i přes nesouhlas své matky odvedl i druhou krávu, protože jsme již neměli pozemky a tudíž ani krmivo. Stařenka byla nemocná a já jsem učila ve vzdáleném Starém Poddvorově. Manžel se v JZD staral o mechanizaci a jezdil s traktorem. Práce ho bavila. Horší byla finanční odměna, žili jsme jen z mého platu.

DR: Jak v té době družstvo hospodařilo?

Výsledky hospodaření byly katastrofální, Protože nikdo neměl velké zkušenosti. Vždyť v družstvu byli samí kovozemědělci. To byli lidé, kteří pracovali v továrně a také na poli. Výsledky se zlepšily, až když přišli do družstva sedláci - hospodáři. Frantu zvolili za vedoucího pracovní skupiny.

TV: Ale hospodáři do družstva asi dobrovolně nevstupovali...

Ne. Již jsem se o tom zmiňovala. Z okresu přišel příkaz vyhlásit Josefa Maradu za kulaka a vesnického boháče. To byl bratr tchána paní Maradové. A JZD muselo převzít 21 ha jeho půdy a dluhy v dodávkách. Marně se vedení družstva bránilo, že na to nemá dost lidí, budovy ani inventář.

Nikdo s tím nesouhlasil. Na nějakou dobu to narušilo i smíření se vstupem do JZD a chuť k práci. Původně totiž družstvo chtělo pana Maradu přesvědčit, aby družstvo vedl. Měl zkušenosti s velkovýrobou, odborné znalosti a zkušenosti z hospodaření na velkostatku na Slovensku. Lidé začali z družstva i vystupovat a pracovat v průmyslu. Družstvu tehdy nikdo moc nevěřil.

Až po nějaké době se začalo družstvu opět dařit. Z ONV opět přišlo nařízení, že se má spojit s JZD Mikulčice, aby vznikl větší celek. Lidé opět nesouhlasili. Dokonce proběhlo hlasování se záporným výsledkem. Přesto ke sloučení došlo. A nakonec to fungovalo. Lidé se většinou znali a domluvili se. V té době si manžel dodělal maturitu a po návratu ze školy pracoval jako mechanizátor, poté jako agronom. Družstvo prosperovalo. Nakonec zvolili manžela předsedou družstva.

TV: Jak se manželovi dařilo družstvo v té době řídit?

Často měl s okresem spory, protože oni trvali na dodržování agrochemických lhůt, ale ti hospodáři znali místní podmínky a věděli lépe, kdy a kde jakou plodinu zasít apod. Oni vůbec málo zemědělci rozhodovali sami o sobě. Vždy ideologicky rozhodoval nějaký orgán shora. Na pozemcích v Lužicích a v Mikulčicích například bez schválení ONV, začali vysazovat broskvové sady, kterým se zde dařilo a přinesly družstvu zisk. Ale manžel za to rozhodnutí, které nebylo schválené, měl kárné řízení a osobní pokutu.

Po dalších letech spojili družstva Lužice, Mikulčice, Dolní Bojanovice a Prušánky. Před spojením si v družstvech rozdělovali část zisku různě, na investice do výroby a část na doplatky členům. Pouze v Prušánkách byla část na investice nejmenší. Zde se investovalo více až po sloučení. Proto se ostatní družstva sloučení bránila. Bylo také okresem rozhodnuto, že hlavní sídlo bude v Prušánkách. Železniční spojení vedlo přes Mikulčice a Lužice. Družstevníci z Prušánek však měli na okrese "dobré známé" místní občany - vysoké funkcionáře (ONV - s. Mazuch, OV KSČ s. Forman).

Nakonec se všichni se vším smířili. Manžel v té době dělal krátkou dobu mechanizátora, pak specialistu na osivo kukuřice. Potom šel po několika infarktech do invalidního důchodu.

DR: Zůstali jste v družstvu i po roce 1989?

Po roce 1989 se manžel bránil, aby tak velký, opravdu prosperující celek, byl opět rozdělený na jednotlivé vesnice. Nezáleželo mu na formě vlastnictví. Chtěl využít výhod, které tak velký celek poskytoval. To se nepodařilo. Nakonec z družstva vystoupil a vzal si svůj podíl, který tam kdysi vložil. To už jsme byli oba v důchodu a on byl vážně nemocný. Pořídili jsme si traktor a on byl šťastný, když mohl pracovat na své půdě.

Po manželově smrti jsme pozemky s ornou půdou pronajali. Na vinicích hospodaří vnuk, který tento obor vystudoval.

S paní Miluškou Kopřivovou rozmlouvali v Lužicích Tomáš Vlček a Daniel Růžička.

související texty:

vzpomínky Drahuše Čihalové

vzpomínky Radka Ištvánka

vzpomínky Miroslavy Ištvánkové

vzpomínky Milušky Kopřivové

vzpomínky Milady Maradové

vzpomínky Jiřiny Pilařové

Kolektivizace venkova - obec Lužice u Hodonína

www.luziceuhodonina.cz

www.starykvartyr.cz

kolektivizace

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička