Vzpoura Škodováků

Nejmohutnější vystoupení občanů bylo v Plzni. Vše začalo ve Škodovce (tehdy to byly Závody Vladimíra Iljiče Lenina) projevem podnikového ředitele Brabce, který promluvil v závodním rozhlase k zaměstnancům.

Následovaly stranické schůze, na nichž se diskutovalo o směnném poměru záloh a o výši mezd po reformě. Na stranické schůzi v lokomotivce členové KSČ poukazovali na lživá tvrzení čelných představitelů o pevnosti měny, na velké nákupy předem informovaných prominentních komunistů a na výhodnější převod odměn laureátům státních cen.

V době trvání stranických schůzí se v prostorách továrny mezi nestraníky začaly tvořit diskusní hloučky. O půl desáté se hloučky na továrním dvoře spojily v dav asi tisíce osob, který byl od tovární brány vzdálen asi 300 metrů.

Přesvědčování funkcionářů KSČ a Revolučního odborového hnutí selhalo. Vypískán byl i ředitel Brabec, který se snažil opět promluvit. Centrum nespokojenosti bylo ve strojírnách. Hutě se k demonstraci nepřipojily, byť do tohoto oddělení proniklo asi 250 demonstrantů. Část dělníků vyšla před bránu závodu. V této chvíli došly na krajský výbor KSČ informace o zárodcích demonstrací v ČSD a v závodě Elektrotrakce Plzeň-Doudlevec.

V 10.45 hod. již opět Škodovka pracovala, za asistence bezpečnosti a Lidových milicí byl obnoven klid i u ČSD. Zároveň však z Elektrotrakce Doudlevec vyšel průvod asi 600 lidí. Před hlavní branou Škodovky se spojil se zdejšími demonstranty, k nimž se přidali ještě další Škodováci. Dav se pohnul směrem k náměstí Republiky a v ulicích Plzně nabýval na početnosti.

Část demonstrantů se zároveň snažila proniknout do prostoru Škodovky čtvrtou branou. Zde došlo k prudkému střetnutí s kordónem Lidových milicí a přivolané Vnitřní stráže. Ozbrojené složky za použití samopalů demonstranty brutálně vytlačily do ulice. Protestující se potom vydali na hlavní náměstí.

protesty ve městě

V deset hodin se na náměstí Republiky soustředila již mnohatisícová demonstrace. Svědecké výpovědi hovoří o 20 tisících osobách. Dav skandoval "Chceme svobodné volby, chceme novou vládu! Chceme své peníze!"

Tehdejší předseda národního výboru Josef Meinzer chtěl z korby nákladního automobilu k protestujícím promluvit. Jeho sterilní fráze však byly přerušeny pískotem a skandováním. Odebral se tedy na radnici, kde pokračoval do mikrofonu městského rozhlasu.

Z řad demonstrantů byla do budovy vyslána deputace, ale dva její členové byli ihned zatčeni. To podnítilo shromážděné k útoku na radnici. Za chvíli už létaly z oken vlajky, busty a portréty komunistických pohlavárů.

Jedné skupině se podařilo ovládnout městský rozhlas a Plzní se nesly sokolské písně a prohlášení typu:
"Říkáme celému světu, že chceme být zase svobodní!"

Krátce byl na průčelí radnice vyvěšen portrét prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Ten byl pak přemístěn na připravený americký džíp, za nímž se vydal průvod na tehdejší Dukelské náměstí k soše T. G. Masaryka.

Druhá část demonstrujících se vydala k budově nenáviděného soudu. Tu se jim na čas podařilo ovládnout. Došlo zde ke zničení množství spisového materiálu. Předseda soudu použil proti demonstrujícím služební pistoli. Byly vystřeleny nejméně dvě rány. Někteří z přítomných soudců, kteří měli na svědomí nejednu lidskou tragédii ve vykonstruovaných politických procesech, byli inzultováni.

Kolem 14. hodiny se demonstranti soustředili u pomníku T. G. Masaryka. Zazněla hymna a Masarykova oblíbená píseň "Teče voda, teče". Hasičskému autu, které chtělo dav rozptýlit proudy vody, byly přeřezány hadice. Na jižním předměstí Plzně se další demonstranti srazili s jednotkou armády. Několik vojáků bylo odzbrojeno.

Odpoledne začala vlna odporu zvolna opadávat. Do středu města totiž postupovaly po zuby ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, armádní posily, Lidové milice a ozbrojené složky StB. Teprve v podvečerních hodinách odpor ustal, došlo už jen k několika pouličním potyčkám. Udavači a tajní slavili pravé žně.

zničení pomníku T. G. Masaryka

K plzeňskému povstání se váže i vandalské zničení pomníku T. G. Masaryka. Podle oficiální komunistické verze jej strhl "rozhněvaný lid". Skutečnost však byla taková. že jej ve večerních hodinách rozbil speciální automobil vybavený destrukční koulí. O jeho odstranění rozhodla dodatečně rada národního výboru na zasedání 2. června. Usnesení musela antedatovat na 1.června, kdy bylo toto významné sochařské dílo z rozhodnutí fanatických komunistů zničeno.

důsledky

Pokus o povstání v Plzni skončil neúspěšně a přinesl mnohé represe. Údajný iniciátor byl v neveřejném procesu odsouzen k trestu smrti a popraven.

Během potyček bylo zraněno 32 milicionářů, 14 orgánů StB, 1 hasič a 1 komunista, který špicloval u brány Škodovky.

Odhad počtu zraněných demonstrantů se pohybuje kolem 200 lidí.

Vyskytly se i úvahy o záměrné provokaci příslušníky StB. To se nepodařilo ani prokázat, ani vyvrátit. Přítomnost provokatérů v davu je však pravděpodobná.

Vše ale nasvědčuje tomu, že plzeňské události jako celek byly spontánním projevem odporu proti tupé a kruté komunistické diktatuře. Šlo o první, byť jen krátké, protikomunistické povstání v celém evropském sovětském bloku.

související texty:

Měnová reforma 1953 - předehra

Měnová reforma 1953 - akce "Kulomet"

Měnová reforma 1953 - bouře

Měnová reforma 1953 - demonstrace v Plzni

Bohumínská stávka a paměť národa

autor textu: Milan Krejčiřík

použitá literatura: 91