"O kultu osobnosti a jeho následcích"

Stejně jako nepokoje v Berlíně 1953, tak i nepokoje v roce 1956 v Polsku i Maďarské povstání téhož roku souvisí se Stalinem.

Ve dnech 14. až 20. února 1956 se konal 20. sjezd KSSS, v jehož závěru vystoupil N. Chruščov s tajným projevem, ve kterém kritizoval Stalina a způsob jeho vlády.

Projev s názvem "O kultu osobnosti a jeho následcích" byl přednesen bez novinářů a zahraničních pozorovatelů, ale za účastí zahraničních delegací. Přesto, že přesné znění projevu zůstalo tajné, samotný fakt, že tyranie stalinismu byla kritizována, probudil neděje utiskovaných v celém socialistickém táboru.

Kritika stalinismu měla takřka okamžitý vliv na situaci v Polsku. Z vězení bylo díky amnestii bylo propuštěno na 30 000 politických vězňů. Mezi nimi komunista Wladyslaw Gomulka (ve vězení od roku 1948 za kritiku Stalinova rozkolu s Jugoslávií a polský primas kardinál Wyszinski (ve vězení od roku 1953 za protest proti zatýkání církevních hodnostářů). Bylo ale také vyhozeno mnoho aparátčíků i agentů tajné policie.

červen 1956 v Poznani

Tehdy se zde konal tradiční mezinárodní strojírenský veletrh. V tamní Leninově lokomotivce však došlo ke sporu o platech, který rychle přerostl v generální stávku. Mimo pracovních požadavků jako vyšší mzdy se zde objevily i politické. Konec kolektivizace, občanské svobody a státní samostatnost.

protestující obsadili ústředí tajné policie a radnici,
zapálili vězení a zaútočili na budovu výboru strany

památný čtvrtek  28. červen 1956

Tohoto dne protestující obsadili ústředí tajné policie a radnici. Zapálili vězení a zaútočili na budovu výboru Polské dělnické strany. Povolané jednotky polské armády začaly přímo před očima zahraničních návštěvníků střílet do demonstrantů.

Demonstrace v Poznani byla potlačena, nepokoje v Polsku však pokračovaly. 28. červen 1956 se v polských dějinách stal známý jako tzv. "Černý čtvrtek".

19. říjen 1956

Wladyslaw Gomulka, čerstvě zvolený do čela strany, oznámil různé změny ve vnitřní politice. Konec násilné kolektivizace (uplatňované od 1948), zmírnění cenzury, uvolnění církevní činnosti (církev byla pronásledována od roku 1953) a také novou polskou samostatnost.

Prohlášení však nebylo předem "konzultováno" s Moskvou. N. Chruščov v reakci na ně nařídil sovětským tankům obklíčit Varšavu a sovětskému námořnictvu postavit se podél polského pobřeží.

S tanky za zády poté ihned odjel (bez pozvání či alespoň oznámení) do Varšavy vyjednávat s Gomulkou, za kterým stál polský lid, odhodlaný k odporu. Výsledkem těchto jednání bylo jisté uvolnění, zaroveň však setrvání Polska ve Varšavské smlouvě. A tak Poláci vyšli do ulic demonstrovat proti sovětským jednotkám.

21. říjen 1956

V tento den bylo oznámeno kompromisní řešení. Polsko může jít "svou cestou". Za podmínky, že zůstane poslušným členem Varšavské smlouvy a vedoucí úloha strany nebude ohrožena.
Rusko bylo po staletí nepřítelem a okupantem Polska a tak lidé s dalším podřízením se Sovětskému svazu nesouhlasili.

23. říjen 1956

začaly otevřené boje v Maďarsku.

24. říjen 1956

Demonstranté zaútočili na velitelství Varšavské smlouvy v Legnici, ale policie je rozehnala slzným plynem. Podobně se demonstrovalo i v Bialystoku a v Gdaňsku. Gomulka byl povolán "na kobereček" do Moskvy, ale cestu odložil a vydal provolání k lidu v němž vysvětlil pozice Polska a SSSR a vyzval k uklidnění. Také August Zaleski, prezident polské exilové vlády v Londýně, vydal prohlášení vyzývající ke klidu.

4. listopad 1956

Maďarské povstání bylo utopeno v krvi.

18. listopad 1956

Gomulkovo jednání v Moskvě skončilo vydáním společného komuniké jímž bylo Polsku povoleno jít k socialismu vlastní cestou - dostali určité ekonomické úlevy a také slib, že pohyb sovětských jednotek v Polsku se bude dít jen s polským souhlasem. Vedoucí úloha strany a členství Polska ve Varšavské smlouvě zůstaly nedotčeny.

17. prosinec 1956

Po dvoutýdenním jednání ve Varšavě byla podepsána sovětsko-polská dohoda. Teprve tehdy dostaly sovětské jednotky rozkaz stáhnout se zpět do kasáren. Polská krize 1956 skončila.

oběti

Údaje o počtu obětí se různí. 38, 74, či 300 mrtvých a 300 zraněných.
Jedním z prvních mrtvých byl i vojín, zastřelený na místě pro neuposlechnutí rozkazu střílet do demonstrantů.

[Zz], [32,33,34]