České slovo, březen 1981

Sobota, 21. února večer.

V protáhlé bílé budově rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Svoboda na okraji Anglické zahrady v Mnichově září do temné noci dva velké skleněné obdélníky hlavního vchodu a technické centrály. V kolmých křídlech ze sta oken se svítí jen v několika ojedinělých místnostech. Teď v sobotu večer pracuje jen asi třicet zaměstnanců, pouhá kapka z celkového osazenstva 1 000 zaměstnanců obou stanic.

V redakci zpráv československého oddělení připravují vysílání na 22. hodinu. V 21 hodin 46 minut sekretářka, sl. Marie Puldová, dopisuje diktát, hlasatel Alan Antalis studuje rukopisy, jež má zanedlouho číst z přilehlého studia do mikrofonu. Zvoní telefon, redaktor Rudolf Skukálek skoro mechanicky zvedá sluchátko a hlásí "tady newsroom". Nikdo neodpovídá, redaktor urguje "kdo je tam?" Zas je ticho.

21 hodin 47 minut.

Zaduní strašný výbuch, zařízení redakční místnosti je rázem v sutinách, okno i dveře vyraženy, všichni tři zaměstnanci, zranění do krvava tisíci střepinami a úlomky okenního skla, aniž vlastně vědí jak, pudově, po paměti se po kolenou prohrabají spouští trosek ke dveřím na chodbu. A na té krátké cestě ztrácejí vědomí.

O okamžicích po obrovské detonaci nemůže mnoho říci ani dalších třicet zaměstnanců, kteří byli na odlehlejších pracovištích v budově. Ostatní, když se vzpamatovali z ohromení, sahali po telefonu, aby přivolali pomoc. Marně. Telefon byl hluchý, nefungoval. Pomoc však přispěchala rychle, v minutách. Přivolali ji obyvatelé sousedních domů. Dostavily se oddíly policie, hasiči, přijela záchranná sanitní auta, služba pro katastrofy. Začali se sjíždět i členové odborné vyšetřovací komise. Všichni, od strážníků až po odborníky, užasli nad spouští, kterou měli před sebou. Obraz jako po náletu. Velké otvory ve zdích, roztříštěná okna, vylámané okenice a vyvrácené dveře, někde směrem ven, jinde směrem dovnitř, sesypaná stropní omítka, nadzvednuté střechy budov, zděné pilíře v kancelářích vejpůl, na stromech před rozhlasem záclony, vyrvané z okenic a vyražené tlakem vzduchu ven. Na všem spousta, mračna prachu, který se usadil až po dnech. A okolí? V okruhu sta metrů zůstala nepoškozena jen některá okna, stovky jich detonace roztříštila. I v malém autobusovém čekacím kiosku, vzdáleném padesát metrů od místa výbuchu, se centimetr tlusté skleněné obložení tří stran sesypalo.

První opatření samozřejmě platila záchraně zraněných, především nejvíc postižených tří zaměstnanců československé redakce zpráv. Kde kterého saniťáci našli, se přesně neví ani teď. Ale našli je zkrvavěle poraněné, polovědomé a rychle je dopravili do nemocnice, kde už na ně čekali zburcovaní lékaři. S čs. trojicí odvezla sanitka i telefonistku, která ve chvíli výbuchu neseděla za svou ústřednou (umístěnou v suterénu o poschodí níž pod čs. redakcí), nýbrž byla opodál, neboť se chystala k odchodu ze služby. Maličká vzdálenost několika desítek centimetrů od ústředny a místa, kde stála, jí zachránila život. Centrála byla zničena na padrť, zůstaly z ní chomáče drátů. Tlakem vzduchu bylo poraněno i několik chodců na ulicích a sousedé "odnaproti" v činžácích, vzdálených od budovy rozhlasu několik desítek metrů. Byli poraněni v bytech střepinami skla.

Lékaři v nemocnici zjistili, že velice kriticky byla postižena sekretářka Marie Puldová. Utrpěla tak těžká zranění v obličeji i na těle, že se lékaři dva dny obávali o její život. Z tohoto nebezpečí vyvázla, ale následky - zejména v obličeji - ponese asi celý život. Hlasatel Alan Antalis má poraněný zrak a ačkoliv se hned po převozu podrobil operaci (odstraňování skleněných střepinek z očí), není ještě známo, do jaké míry se očním specialistům podaří zrak zachránit. Redaktor Skukálek utrpěl zranění ne tak kritického rázu, ale utrpěl jich tolik, že v nemocničním ošetření pobude ještě několik týdnů.

Výbuch, jehož rozsah a dosah se nedal ihned zjistit, přiměl úřady k zákazu vstupu do budovy. Ani rozhlasoví zaměstnanci mimo službu, kteří se z poslechu zpráv německých rozhlasových stanic a z televize (zpráva o atentátu byla pohotově oznámena po 10. hodině večer), dověděli o výbuchu a přispěchali na pomoc, nesměli dovnitř a mohli jen zpovzdálí přihlížet, jak policisté v záplavě umělého světla shromažďují úlomky a střepiny bomby a snášejí je odborníkům na stůl k odbornému posouzení.

Uvnitř budovy zaměstnanci za nesmírně ztížených podmínek pečovali, aby se pokračovalo ve vysílání: na krátkou chvíli bylo přerušeno vysílání do Ruska, čs. oddělení vysílalo hudbu, ostatní pořady fungovaly normálně. Na ranní nedělní služby se dostavili všichni zaměstnanci podle rozvrhu a všechny pořady se vysílaly bez jakékoli závady přesně podle stanoveného programu. Podle poslechu soudě, bylo všechno v pořádku. Nikoli ovšem na pracovištích. Našla se náhradní místnost, ale bylo třeba hledat český a slovenský psací stroj, protože těch byly zničeny desítky ve všech čs. kancelářích spadanou omítkou, rámovím anebo k nepoužití porouchány tím, jak je tlak vzduchu srazil na cokoli, co bylo v cestě. Ale nejen psací stroje se staly vzácností, nýbrž i psací stoly, ba i židle.

Odborníci už večer došli k názoru, že bomba byla cizího původu a typu, jakého dosud nebylo v Německé spolkové republice použito, že vážila 20 až 25 kilogramů a byla neobyčejně silná, o velké drtivé působnosti. Zřejmě pocházela z dílny dokonalých odborníků. [...] Celkovou škodu odhadli znalci na pět miliónů marek.

Veřejnost v Německé spolkové republice reagovala na zprávy o atentátu okamžitě a rozhořčeně. Bavorská vláda vyzvala občany, aby spolupracovali s úřady a vypsala za informace, vedoucí k dopadení pachatele odměnu ve výši 30 000 marek. Bavorský ministr vnitra Tandler v neděli odpoledne odsoudil atentát prohlášením, v němž jej označil za nejzbabělejší, podlý a nelidský čin. Požádal obyvatelstvo, aby pomohlo odhalit původce "této nejproklatější formy zločinu". Mnichovský primátor Kiesl nazval atentát zločinnou ranou. [...]

Z oficiálních míst první zaujalo stanovisko k mnichovskému zločinu americké ministerstvo zahraničí State Department. V prohlášení, jež přečetl mluvčí ministerstva, se útok označil za nesmyslný, násilný čin. Spojené státy přijaly zprávu o atentátu s hlubokým politováním. Mluvčí dodal, že nemá informace o tom, kdo je za atentát odpovědný a že se vyšetřováním zabývají bavorské úřady. [...]

Zprávy o útoku na rozhlasové stanice oznámily - s patřičným zpožděním a ve zřejmých rozpacích (nečisté svědomí?) i sdělovací prostředky ve střední a východní Evropě. Zatím co dokonce i TASS uvolnil pro rozhlas a tisk první zprávu o výbuchu bez obvyklého marxisticko-leninského komentáře, zatím co Varšava a Budapešť v rozhlase i televizi zveřejnily dost podrobné depeše západních tiskových agentur, Praha v rozhlase i v televizi si nedovedla odpustit, aby k názvům Svobodná Evropa a Svoboda nepřidávala přídomky štvavá, smutně proslulá, pirátská. Přiznala, že útok na stanice byl teroristický čin, ale vůči obětem zločinu neuměla projevit ani tolik lidskosti, aby po nich neházela nadávky. Na narážky v mezinárodním tisku, že atentát se logicky jeví jako čin východních agentů, reagovala Praha citátem z listu západoněmeckých komunistů "Unsere Zeit", podle něhož byla bomba položena tak, aby štvavé vysílání nepřerušila ani na minutu: na celé akci je vidět rukopis odborníků ze CIA a tato okolnost zřejmě činí zbytečnými všechny snahy vypátrat viníky. Praha se také pohotově připojila k názoru odborníků Tassu, jenž v úvaze o možných původcích atentátu uváděl levé i pravé teroristy v Německu, CIA a nadhazoval i možnost, že útok provedli sami emigranti, aby si tak mezi sebou vyřídili sporné účty. [...]

související texty:

o činnosti agenta Minaříka

Svobodná Evropa v 50. letech

Svobodná Evropa v 60. letech

Svobodná Evropa v 70. letech

Svobodná Evropa v 80. letech

Svobodná Evropa 1989-2002

Svobodná Evropa - úvodní strana

zahraniční sdělovací prostředky - úvodní strana

sdělovací prostředky - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: 59