Umělecké hnutí a metoda vycházející z ideologie marxismu-leninismu. V SSSR od třicátých let, u nás uplatňován s vervou v období po druhé světové válce. Spíše však než svébytný umělecký proud, socialistický realismus byl nástrojem kulturního útlaku. Jeho funkcí byla politická, morální a estetická výchova, která měla u člověka formovat jeho dělnické revoluční uvědomění.

Socialistický realismus navázal z části na angažovanou tvorbu dvacátých a třicátých let a z části na realismus 19. století, kterému však dal komunistický ideologický obsah.

Jeho hrdiny byli vůdčí osobnosti komunistického hnutí, pracovníci (zejména manuální), tzv. hrdinové socialistické práce. Časté bylo používání symbolů a klišé (ozubená kola, kladiva, kosy, siluety továren), osoby zobrazovány bez individuálního vnitřního prožitku, esteticky většinou popisné.

Tak jsme se seznámili s hrdinným bojem rolníků proti přírodě, dělníků proti kalené oceli, odvážných školaček proti církevním temnářům, vojáků proti zákeřným nepřátelům a všech dohromady, pod vedením neomylných stranických kadrů, proti nenáviděnému zahnilému kapitalismu.

Socialistický realismus byl prosazován z Moskvy předním marxistickým ideologem Andrejem Ždanovem. Přirozená tvořivost výtvarných umělců byla omezena jak danými tématy tak i způsobem zpracování. Každý literát, hudebník či výtvarný umělec byl přinucen tvořit díla popisující boj dělnické třídy a úspěchy dosažené pod vedením milované komunistické strany. Výsledkem bylo povrchově realistické umění, často s nízkou uměleckou hodnotou. Historické události, které nebylo možno změnit, byly alespoň vykládány v novém světle.

Součástí socialistického realismu byla však také důsledná tvrdá cenzura všech ostatních uměleckých a myšlenkových vlivů, která zasáhla i oblast školství a vědy.

Zářný příklad Sovětského svazu znamenal že desítky časopisů, autorů a knih byly zakázány, redakce byly rozpuštěny, knihy zmizely z knihkupectví i z knihoven, filmy zmizely z kin, vědecký styk s nekomunistickým světem byl přerušen.

Mnoho autorů a vědců bylo nuceno opustit svou tvorbu, někteří byli stíháni a vězněni, mnozí se nervově zhroutili, jiní si vzali život. V Československu bylo v letech 1948-55 zničeno přes 27,500.000 knih! Ve skutečnosti byl socialistický realismus projevem kultu osobnosti ve tvůrčí sféře.

socialisticky realistický originál...

Jinou součástí socialistického realismu byla neustále zdůrazňovaná nadřazenost všeho sovětského či alespoň ruského; méně známým důsledkem pak bylo i rozsáhlé utlačování národnostních menšin. Vše co mělo jakoukoli hodnotu bylo automaticky nezbytně spojováno se Sovětským svazem.

Docházelo mnohdy ke směšným tvrzením, jako například když Papírenský slovník, oficiální učební text schválený ministerstvem školství, vydaný 1953 v Praze uváděl, že papír byl poprvé vyroben v Rusku sto let před tím než ho znovu objevili v Číně, ale všechny doklady o tom prý nešťastně shořely při hromadném požáru města.

...a jeho pravděpodobná inspirace

(Ukázka socialistického realismu v sochařství zde.)

Monumentální tématicky jednostranně zaměřená metoda byla s rozdílnou intenzitou postupně uplatňována všemi vládnoucími komunistickými stranami. Pod neustálým dohledem státních a komunistických orgánů tak byla potlačena jakákoli svoboda, osobitost a originalita ve všech tvůrčích oblastech. Snad kromě Číny, tato snaha o totální ovládnutí mozků a srdcí lidu postupem doby selhala. Socialistický realismus jako umělecký proud trval u nás nějakých deset let, cenzura však přetrvala až do zhroucení socialismu.

[Zz], [16,30,34]