Narodila se v rodině pražského bankéře Jaroslava Šimka a jeho ženy Marty. Ten si nechal v Písku ve 20. letech postavit vilu, ve které Dagmar se svou o osm let starší sestrou Martou prožila dětství a mládí.

Ve 40. letech začala Dagmar studovat písecké gymnázium. Na konci války ji v Písku tragicky zemřel otec. Pro Dagmar to byl šok a lékaři ji doporučili na čas změnit prostředí. Dva roky pak studovala v Ústavu anglických panen na zámku Štěkeň, který patřil řádovým sestrám Congregatio Jesu a kam ji přihlásila matka. Dagmar zde absolvovala hodiny společenského chování a etikety, hodiny hry na klavír a výuku cizích jazyků - angličtiny, francouzštiny a němčiny. V roce 1949 byl zámek řádu vyvlastněn.

Život celé rodiny se zásadně změnil po komunistickém převratu v roce 1948. Do vily se z rozhodnutí národního správce nastěhovali cizí lidé a jim zůstala pouze jedna místnost. Kuchyň byla pro všechny nájemníky společná.

ve školním roce 1948/1949 se Dagmar zapsala na pražskou filozofickou fakultu. Jako dcera bankéře však měla nepřijatelný "buržoazní původ" a na studia mohla zapomenout.

sestře Martě se podařilo v roce 1950 uprchnout za hranice. Nový domov našla v Austrálii. Dagmar pracovala jako ošetřovatelka v písecké nemocnici. Ve volném čase psala, rozmnožovala a po městě roznášela letáky. Namalovala také několik plakátů zesměšňujících Gottwalda a Zápotockého.

v říjnu zatčena StB a obviněna nejen z rozšiřování letáků a tvorby posměšných plakátů, ale také z toho, že poskytla úkryt dvěma kamarádům "vyakčněným" ze studií a poslaným na vojnu, ze které zběhli. Chtěli se dostat na Západ. Její matku zatkli záhy a odsoudili na 11 let. Po 7 letech byla propuštěna na amnestii. Veškerý majetek byl rodině zabaven a vila obsazena.

v únoru ji po 16 měsících vazby krajský soud za "protistátní činnost" odsoudil na 8 let vězení. Prokurátor se odvolal a vrchní soud trest zvýšil na 15 let. Pozdějším útěkem z vězení Želiezovce ji byl trest prodloužen na 18 let. Kromě Želiezovců prošla Dagmar věznicemi v Opavě, Českých Budějovicích, Písku či v Praze na Pankráci. V pardubickém vězení sdílela svůj osud s podobně postiženými ženami Růženu Vackovou, Irenou Vlachovou či Dagmar Skálovou a sdílela s nimi přednášky, kdy si doplňovaly samy mezi sebou vzdělání.

propuštěna na svobodu. Do vily se s matkou vrátit nemohly, žily spolu v Písku v jednopokojovém bytě. Byla zaměstnána v sodovkárně, z platu ji byly strhávány peníze, které údajně dlužila Ministerstvu vnitra za neodpracované neděle ve vězení.

na jaře se podílela na založení K 231. Po srpnové okupaci odjela s matkou do australského města Perth za svou sestrou. Ministerstvu vnitra předtím doplatila za všechny neodpracované neděle ve vězení.

v Austrálii vystudovala dvě vysoké školy. Na univerzitě získala titul bakaláře svobodných umění. Později vystudovala archeologii, starověkou historii, psychologii a sociologii. Absolvovala kurz pro manekýnky a kaskadéry, naučila se techniku výroby smaltovaných obrazů, s nimiž se zúčastnila desítek výstav a pracovala jako terapeutka ve věznici. Od roku 1969 byla zapojena do činnosti Amnesty International.

po roce 1989 přijela několikrát do Československa.

kniha Byly jsme tam taky
O svém osudu napsala knihu "Byly jsme tam taky", kterou vydala v torontském nakladatelství Sixty Eighth Publishers manželů Škvoreckých a zvítězila s ní v četbě a na pokračování v Rádiu Svobodná Evropa.

Kniha je výpovědí nejen o zvěrstvech, které ve jménu lidu prováděli vyšetřovatelé Státní bezpečnosti a vězeňští dozorci, ale také o velké vůli přežít, o prostém přátelství stejně trpících a neuvěřitelné zoufalé snaze zůstat člověkem i v době ponižování.

Dagmar Šimkové bylo v roce jejího zatčení 23 let, tedy tolik, kolik dnešním mladým lidem. Přestože se ničeho závažného nedopustila, strávila v československých věznicích 14 let. Ztratila tak nejkrásnější léta svého života.

související texty:

na praktiky vyšetřovatelů StB vzpomíná Dagmar Šimková

politické procesy v 50. letech

vězeňství

Pořad Neznámí hrdinové (ČT)

"ukázka 1" z knižky "Byly jsme tam taky"

text ministerstva zahraničí

autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: 166