po válce (úvodem)

V návaznosti na předválečný vývoj řídil převážnou část vězeňských zařízení po roce 1945 resort spravedlnosti (trestní ústavy a soudní věznice). Mimo to však existovala i vězeňská zařízení spravovaná ministerstvem vnitra (správní věznice referátů národní bezpečnosti národních výborů, vyšetřovací věznice StB) a národní obrany (vojenské trestnice). Je samozřejmé, že tento stav roztříštěnosti nemohl Komunistické straně Československa (KSČ) po jejím nástupu k moci v Únoru 1948 vyhovovat.

po Únoru 1948

Po komunistickém převratu v únoru roku 1948 začalo Československo procházet zásadními změnami, jež se nevyhnuly ani vězeňství. Je budován nový společensko - ekonomický řád, jehož nedílnou součástí je diktatura jedné strany a jejího aparátu.

Na svou ochranu si komunistický režim vytváří zákony, které měly za úkol tento nově budovaný systém ochránit. Nástrojem široké politické perzekuce se stává masová nezákonnost. která spočívá v samotné podstatě mocenského monopolu komunistů a jejich politických záměrů.

Komunistická strana Československa odůvodňovala nezákonnost jako politický jev v ideologii třídního boje, která měla československou společnost dovést až k nastolení diktatury proletariátu.

Komunistický režim v Československu, podobně jako v dalších zemích východního bloku, nazíral na vězeňství jako na nedílnou součást represivních prostředků vůči vlastnímu obyvatelstvu. Pobytem ve vězení byli trestáni lidé z důvodů třídní příslušnosti, názorové odlišnosti, jiného sociálního postavení, náboženského přesvědčení apod. Byly kriminalizovány a politizovány běžné společenské vztahy a jednání.

Komunistické straně v její vizi nivelizace společnosti nemohla vyhovovat přílišná decentralizace vězeňství. Obzvláště pak tehdy, když využití levné pracovní síly mělo sehrát důležitou roli v rámci centrálně řízené ekonomiky.

Vězeňský ústav v podobě ostnatým drátem obehnaného tábora s dřevěnými baráky uvnitř se v mnohém podobal vězeňským táborům v sovětském systému Gulagu. Zákonitě dochází ke zvyšování vlivu represivních složek státního aparátu v těchto zařízeních.

Podle historika Dušana Janáka právě v "trvalém rozšiřování vězeňských i jiných pracovních táborů a nucené práce vězňů, zajištěných či vyšetřovaných osob pro ekonomické cíle spatřujeme důležitý indikátor sovětizace československého vězeňství".

reorganizace vězeňství

Pro totalitní moc je typická snaha vytvořit takový systém, v němž je celé trestní řízení včetně následného výkonu trestu zabezpečeno pouze jedním ministerstvem. V Československu jím bylo ministerstvo národní bezpečnosti (MNB) vytvořené v květnu 1950.

V červnu 1951 byly MNB převzaty trestanecké pracovní tábory (TPT) při uranových dolech. Zároveň byl pod MNB převeden i Trestní ústav Leopoldov a Trestní ústav pro ženy Pardubice.

O rok později, v září r. 1952, MNB získalo kontrolu nad celým čs. vězeňským systémem.

Pro srovnání: V květnu r. 1950 bylo v ČSR 32,6 tis. vězňů, z toho přes 11 tis. tzv. protistátních. Počátkem r. 1953 již bylo v 355 věznicích a pracovních táborech 46 tis. vězňů, z toho téměř 15 000 v táborech na Jáchymovsku, Slavkovsku a Příbramsku, což byl největší počet v historii našeho vězeňství.

třídní princip i ve vězeňství

Ve vězeňství se třídní princip projevoval již od roku 1949. Politickým základem trestních zákonů z roku 1950 byla teze o třídní podstatě práva a rovněž uplatnění "třídního principu" při výkonu trestu.

V zakladatelském období formování komunistické diktatury to umožnilo rozlišit postih dvou kategorií viníků: proti "třídním nepřátelům" označeným za osoby ohrožující celou společnost tak mohlo být postupováno daleko tvrději než proti těm, kteří "jen" narušovali společenské soužití v lidově demokratickém státě.

Důkazem toho, jakým způsobem hodlá komunistický režim potírat "své nepřátele", byl nechvalně proslulý zákon č. 231/1948 Sb. Vedení KSČ se domnívalo, že zákon na ochranu republiky č. 50/1923 již zastaral a že je třeba schválit zákon nový s podstatně vyššími sazbami trestů.

Zákon č. 231/1948 Sb. ze dne 6. října 1948 na ochranu lidově demokratické republiky obsahoval mimo jiné tyto trestné činy:

• proti státu (např. velezrada),
• proti vnější bezpečnosti státu
  (vyzvědačství, ohrožení obrany republiky),
• proti vnitřní bezpečnosti státu
  (viz. násilí na ústavních činitelích, vzbouření),
• trestné činy proti mezinárodním vztahům
  (podněcování k útočné válce).

jak se člověk ocitl ve vězení

Lidé odsouzení dle výše zmíněného zákona se do věznic a táborů dostali z nejrůznějších důvodů. Někteří se skutečně rozhodli proti komunismu bojovat a pro svoji činnost získali i podporu západních zpravodajských služeb. Další se ocitli v táborech pouze pro svou příslušnost k "třídnímu nepříteli" (členové nekomunistických politických stran, buržoazie, tzv. kulaci, inteligence, duchovenstvo). Mnozí se stali obětmi provokací Státní bezpečnosti (StB) a jiným se nepodařilo přejít přes hranice.

V návaznosti na zákon č. 231/1948 Sb. byl schválen zákon č. 247/1948 Sb. o táborech nucené práce (TNP). Do TNP byli lidé posíláni administrativní cestou, bez soudního rozsudku, až na dobu dvou let.

Pro praktické uplatnění zákona 231/1948 Sb. vznikl 6. října 1948 zákonem č. 232/1948 Sb. Státní soud, jemuž podle § 17 příslušelo řízení a rozhodování o činech, za něž zákon č. 231/1948 Sb. stanovil trest smrti nebo odnětí svobody delší než deset let a na návrh veřejného žalobce také o jiných zločinech nebo přečinech. Na počátku srpna 1950 vešel v platnost nový trestní zákon č. 86/1950 Sb. ze dne 12. července 1950, jenž ve své I. hlavě v mnohém navazuje na zákon č. 231/1948 Sb.

V jeho pojetí jsou nepřátelé společnosti nejen skutečné kriminální živly, ale především političtí odpůrci nastoleného komunistického řádu. Tak je to vyjádřeno již v prvním paragrafu:

"Trestní zákon chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití. Prostředky k dosažení tohoto účelu jsou pohrůžka tresty, ukládání a výkon trestu a ochranná opatření."

Současně byl podle trestního řádu č. 87/1950 Sb. dozor nad vězeňskými ústavy celostátně svěřen okresním a krajským prokurátorům (§ 323 odst. 1). Právě zmiňovanými trestními zákony byla legalizována řada nezákonných kroků, k nimž došlo po roce 1948. Mimo jiné zmiňovanou úpravou zákona z roku 1950 byly v zákoně zakotveny vězeňské pracovní útvary i "třídní charakter" vězeňství.

Velitelé TPT a jednotlivých oddílů SVS byli svými nadřízenými (tj. především všemocným ÚV KSČ) posuzováni především podle těchto zásad:

• jak dovedou jíti v tváří tvář proti reakci
• jak dovedou dávat poloviční dávky
• jak používají bunkru
• jak se chovají k novým soudruhům
  (noví příslušníci SVS)

Přestože se o dalším zpřísnění vězeňského režimu a tvrdé represi hovoří až v souvislosti s převzetím čs. systému vězeňství ministerstvem národní bezpečnosti na podzim r. 1952 (resp. u vězeňských táborů v jáchymovské oblasti v pozdním jaru r. 1951), již předtím docházelo k excesům, za něž odpovědní lidé v mnoha případech nebyli potrestáni. I trestné činy se řešily pouze domluvou, stranickým trestem, nanejvýš propuštěním ze služeb SVS a SNB.

Existenci vězeňství krátce po skončení války a v několika dalších letech ovlivnil dekret prezidenta republiky č. 112/1945 Sb. o správě soudních věznic a trestních ústavů. S účinností od 1. ledna 1946 přenesl působnost ve věcech soudních věznic a trestních ústavů ze zemských soudů na ministerstvo spravedlnosti (§ 5). Podle § 6 a § 7 příslušel ministerstvu spravedlnosti vrchní dozor nad soudními věznicemi a trestními ústavy i pravomoc vydávat pro tyto věznice a ústavy domácí řády.

Dekret platil do 31. ledna 1949, kdy byl zrušen a nahrazen zákonem č. 319/1948 Sb. o zlidovění soudnictví, jenž nabyl účinnosti dnem 1. února 1949. Podle § 116-124 zákona (část IV. - vězeňství) byla působnost ministerstva upravena stejně jako v dekretu prezidenta republiky č. 112/1945 Sb.

zřízen Sbor uniformované vězeňské stráže

Výkon správní a strážní služby (režim a ostraha) v trestních ústavech a soudních věznicích obstarával Sbor uniformované vězeňské stráže (SVS), který byl zřízen zákonem č. 321/1948 Sb. Tento sbor se po roce 1948, resp. 1949, neustále potýkal s nedostatkem pracovních sil.

Navíc na dosavadní pracovníky SVS byl vyvíjen nátlak v podobě jejich rozdělování na "staré", kteří již ve Sboru sloužili před rokem 1948, popř. 1938, a "nové", kteří do služeb SVS nastoupili po r. 1945, avšak byli již členy či sympatizanty KSČ. První skupina byla postupně donucena řady příslušníků SVS opustit.

Na jejich místa nastupovali mladí lidé, bez dostatečného vzdělání a životního rozhledu. Preferována byla třídní spolehlivost a oddanost novému režimu. Na lidi odsouzené za protistátní činnost se dívali jako na třídního nepřítele, proti kterému mělo být nekompromisně zakročeno. Zákonná úprava platila až do 31. prosince 1952.

Vilém Hejl daný stav charakterizoval takto:
"V praxi byl potom preferován a protěžován zloděj nebo vrah, jejichž vina byla primárně připisována kapitalistické společnosti, na úkor sociálně demokratického dělníka nebo intelektuála, pocházejícího z venkovské či měšťanské rodiny. Zloděj nebo vrah se dostal na scestí ne vlastní vinou: národně socialistický nebo sociálně demokratický dělník však vědomě zradil svou třídu."

související texty:

historie období 1948-1952

historie období 1953-1957

historie období 1958-1968

historie období 1969-1989

historie i pomocí čísel

ženy v čs. vězeňských zařízeních v 50. a 60. letech

amnestie 1953 - 1962

vězeňství - úvodní strana

autor textu: Tomáš Bursík