Rozhlasové vysílání bylo pod stálým drobnohledem tiskového oddělení sekretariátu ÚV KSČ a stovek podezřívavých udavačů z okresních i místních organizací KSČ. A budoucí kariéra rozhlasových šéfů pak závisela na jejich hodnocení. Vysílalo se tedy spíš pro spojenost funkcionářů.

Cenzura v Čs. rozhlase prošla od roku 1948 třemi fázemi.

1. fáze cenzury

Nejprve v rozhlase působili dva zástupci programového ředitele, jmenovaní ministrem informací a osvěty do funkcí "ředitele zpravodajství a politických programů" a "vedoucího ideově-uměleckého úseku".

Když ředitel zpravodajství a politických programů zjistil, že není v jeho silách osobně přečíst a zkontrolovat všechny texty, zřídil při svém sekretariátu skupinu tzv. lektorů z mladých redaktorů-komunistů. Jejich úkolem bylo pročíst připravené relace a upozornit ho na sporné nebo dokonce chybné informace a formulace.

2. fáze cenzury

S reorganizací programových redakcí podle sovětského vzoru v létě 1952 tato praxe skončila. Byly zrušeny funkce obou zástupců a odpovědnost byla přenesena na hlavní redaktory. A každý se s ní vyrovnával podle své povahy a schopností.

3. fáze cenzury

Od srpna 1953 už nepokrytě tuto úlohu převzala státní cenzura - Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD). Její expozitura, čítající čtyři až pět pracovníků, měla své místnosti přímo v budově rozhlasu.

Do vysílání nesměl být zařazen žádný pořad jehož text by nebyl opatřen schvalovacím razítkem pracovníka HSTD. Před vysíláním musel programový inspektor u každého textu ověřit, zda prošel cenzurou.

Reportáže, rozhovory a jiné snímky natočené na magnetofonový pás se musely před vysíláním přepsat na papír a v této podobě rovněž předložit ke schválení.

Zpožděné vysílání

K "ochraně vysílání před politicky nebezpečnými výroky" byl vyvinut magnetofon s tzv. zpožděným vysíláním. "Přímý přenos" s možným choulostivým obsahem nešel z mikrofonu do vysílání přímo, ale nahrával se. Pásek mezi snímací hlavou (záznamem) a reprodukční (vysíláním) probíhal složitou smyčkou, která mezi příjmem a vysíláním vytvářela několikavteřinové zpoždění.

Když kontrolní orgán, sledující projev z bezprostředního příjmu, slyšel něco, co se nesmělo dostat na veřejnost, měl pár vteřin na to, aby dal příkaz k "technické poruše na vysílání".

související texty:

ČRO - 50. léta

ČRO - 50. léta - situace v Čs. rozhlasu

ČRO - 50. léta - institucionální postavení ve společnosti

ČRO - 50. léta - cenzura

ČRO - 50. léta - příklady cenzurních zásahů

cenzura

Hlavní správa tiskového dohledu

domácí sdělovací prostředky - úvodní strana

sdělovací prostředky - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: 62