Ludvík Michlovský se narodil v roce 1930 v Bulharech u Mikulova.

Rodiče při jeho narození měli 46 a 48 roků. Měl mít 7 sester, ale ty zemřely ještě malé. V roce 1948 mu zemřel nejprve otec, za dva měsíce matka a za další dva měsíce teta (otcova sestra), která s nimi žila.

Ludvík zůstal ve svých osmnácti letech sám. Stal se největším sedlákem v dědině, měl 24 hektarů. Hospodaření rozuměl, protože v tom vyrůstal, a tak v něm pokračoval. Najal si dva čeledíny a starší paní jako hospodyni.

Hospodaření mu šlo dobře. Pak ale na něj začal tlak, aby vstoupil do JZD. Samozřejmě, že nechtěl, tenkrát si všichni mysleli, že vláda komunistů nemůže vydržet, že to co nevidět skončí.

Začali ho pronásledovat. Měnili mu pole, sebrali čeledíny, uplatňovaly nesmyslně velké dodávky, zakázali mu dělat zabijačky. Nakonec musel narukovat na vojnu k PTP. Aniž by podepsal přihlášku do JZD, tak všechen jeho majetek - pole, stroje, dobytek - převedli do družstva. V domě zůstala bydlet jeho hospodyně. Narukoval do Ostravy do dolů.

Po půl roce ho předvedli k soudu. Jeho hlavní vinou bylo neodevzdání 20 metráků pšenice, tím prý byla ohrožena výživa národa. On však tuto pšenici hradil vojtěškovým semenem, měl na to smlouvu, ale nepomohlo to. V družstvu se snažili pomoci s náhradami plnění více lidem, a tak je všechny pozavírali.

Ludvík dostal 4 roky kriminálu, 10 tisíc korun pokuty, zabavili mu veškerý majetek, ztratil občanská práva na 5 let a měl zákaz pobytu v pohraničí. Sebrali mu úplně všechno, něco rozkradli, něco rozprodali v dražbě, nic si nemohl schovat, protože u toho nebyl.

Nejprve byl zavřený v Brně, poté v Jáchymově. Domů se dostal za půl roku na amnestii. Chtěl dokončit vojnu, ale na to neměl občanské právo. Odešel do Ostravy do dolů a pomalu si kupoval oblečení, neměl ani zimník ani boty.

V roce 1955 se v Břeclavi oženil, na podzim téhož roku měl v dolech úraz, a tak odešel do keramických závodů, kde byl až do důchodu. Vychovali jsme spolu šest dětí a máme dnes 26 vnuků.

Když Ludvíka zavřeli, byl svobodný, nikdo na něm nebyl závislý, takže to snášel celkem dobře. Horší to bylo po Listopadu 1989. Za celé dlouhé roky nám soudruzi dali celkem pokoj, děti vystudovali školy. Když začala po roce 1989 rehabilitace, nastala dřina. Manžel šel zrovna do důchodu, a tak chodil po úřadech a sháněl různé doklady, až se z toho sesypal, pokračoval syn a já. Nakonec jsme vymohli, co se dalo. Jeho dům je dávno zbořený, na jeho místě stojí kulturní dům.

Anna Michlovská, manželka

související texty:

Kolektivizace

Akce K (Kulak)

příběhy - úvodní strana

vzpomínky pamětníků - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička

související literatura: Blažek, Jech, Kubálek: Akce K - Vyhnání sedláků a jejich rodin z usedlostí v 50. letech. (podrobnosti o knize)

Tento příběh poskytl našemu serveru pan Miroslav Růžička z Vilémova