|
Prošli vesnicí, která připomínala český venkov. Zoufale hledali nějaký úkryt, kde by mohli přečkat den. Konečně za vesnicí objevili koupaliště. Dostali se do kabin a zde, přemoženi hladem a zimou, během dne aspoň na chvíli usnuli. Zde také nechali promočené kabáty, které byly těžké a studily. Milan Paumer si konečně oblékl své civilní šaty, které po celou dobu nesl v tašce. oVečer pokračovali ve skupinách po silnici. Šli ve větších odstupech, aby nikoho nenapadlo, že patří k sobě.
Když se setmělo, museli se před projíždějícími auty schovávat do příkopu. V jedné chvíli byli překvapeni auty, která svítila otočnými světlomety po okolních polích. I výstřely padly. Naštěstí se však ukázalo, že se jedná o pytláky, střílející po zajících. Pokračovali dál, prošli vesnicí a před následující je překvapil ukazatel u cesty. Oznamoval vzdálenost do Berlína 160km. Toto číslo je nepříjemně překvapilo. Doufali, že sedmý den pochodu jsou již dál.
|
Po poradě se rozhodli, že zkusí sehnat nějaké peníze a dál jet vlakem. Při chůzi vesnicí potkali uniformované policisty. Ti je však naštěstí nezastavili. V příští vsi prodal Václav stříbrnou tabatěrku, hodinky a zapalovač. Dostal za to dva bochánky, které musel na místě sníst. V jedné z dalších vesnic se pokoušeli prodat další věci.
I když bylo po půlnoci, u jednoho domku jim otevřeli a nějaký člověk je dokonce pozval dál. Josef s Václavem vstoupil dovnitř, Ctirad, Zbyněk a Milan čekali v úkrytu venku. Ukázalo se, že domorodec je bývalý voják, který byl navíc koncem války zajat v Pardubicích. Okamžitě poznal, o koho se jedná. Poskytl jim jídlo, teplou kávu a na další cestu přidal 10 marek. Přespání odmítli. Takže jim aspoň vysvětlil nejlepší způsob, jak se dostat do Berlína. Další pochod.
|
