| |
Na faře II.
Kapitán:
Opravdu si se mnou necvaknete? Měl byste! Abyste se ze všeho dostal se zdravou kůží.
Co to čtete?
Farář:
Životy svatých.
Kapitán:
Víra je krásná věc. Zvlášť, když se často mění. Jako láska.
Farář:
Vy nevěříte? Ani tomu, co děláte? Zač bojujete?
Kapitán:
Zač já bojuju? Ani kdybych se k vám dostal do zpovědnice a řek' vám boží pravdu, nevěřil byste mi.
Farář:
Tak proč to tedy všechno děláte?
Kapitán:
Víte, co to je halbmensch?
Farář:
Něco jako...
Kapitán:
No, jen se vymáčkněte. Půlkař. Sprostá nadávka, kterou jsem mockrát slyšel.
A víte kde? V cvičným lágru v Bavorsku, vod toho smradlavýho Wenzla, americkýho žiďáka z CIC, kterej nás školil ve všem možným, hlavně v tom, jak nenávidět sama sebe.
Ježíšmarjá, jak ten mi to dával. Vy že jste bejvalej kapitán československý armády? Vy, takovej halbmensch. Von, sám intendanťák, kšeftař se žvejkačkama a vyřazenýma vojenskýma hadrama.
A víte, co teď má? Nejprachatější vojenskej bar v Mnichově. Ale dlouho nebude sám.
Farář:
Proč mi to všechno povídáte?
Kapitán:
Protože jste mě už dávno chtěl vyzpovídat. Já to vím, cejtím to. Takže, když chcete vědět, za co bojuju, tak vám to řeknu. Ne za boha jako vy, ani za nějaký pitomý ideje jako komunisti, ale za to, abych proved' něco velkýho, celýho, tak celýho, abych až se tam vrátím, mohl třísknout do stolu zase já a dokázal jim, že voni. Voni jsou půlkaři a že existujou ještě větší podniky než ten jejich.
Farář:
Pane Bože, a co bude tady s námi?
Kapitán:
Vy už svý podničky máte, někteří už od Němců, viďte? Tak za ně bojujte s námi a pak za nás.
|
