Katolická církev byla od jara 1949 postupně předmětem řady perzekučních opatření. Cílem komunistického režimu bylo církev oslabit, vnitřně rozložit a ovládat pomocí "vlasteneckých" kněží a udržovat stále ještě početnou masu věřících co nejvíce pasivní.

Ke katolickému náboženství se v roce 1950 hlásilo stále ještě 76,42 % obyvatel Československé republiky. Další snahou režimu bylo přervat kontakty s církevními strukturami v zahraničí, zejména s Vatikánem.

Procesu ovládání napomáhaly legislativní nástroje, zejména zákon 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a zřízení Státního úřadu pro věci církevní zákonem 217/1949 Sb.

V prosinci 1949 se stal údajný čihošťský zázrak, pohnul se kříž na oltáři kostelíka v obci Číhošť ve Východních Čechách. Státní bezpečnost v lednu 1950 proto zatkla tamního faráře Josefa Toufara. Během výslechů, kdy se měl "přiznat" k inscenování pohybu křížku byl mučen a na následky 25. února 1950 zemřel.

Státní moc využila události k obvinění Vatikánu z nastrojení údajného zázraku, vyhostila ze země vatikánského diplomatického zástupce a na více než deset let ukončila s Vatikánem jakékoliv styky.

Následoval proces s představiteli mužských církevních řádů. Státní soud odsoudil 4. dubna 1950 deset obžalovaných za údajné rozvracení republiky k trestům v rozsahu 2 roky až doživotí. V listopadu se konal proces s tzv. pomocníky biskupů. Devět obžalovaných bylo odsouzeno k trestům od 10 do 25 let.

Během dvou nocí v dubnu 1950 byly nečekaně obsazeny SNB a Lidovými milicemi mužské kláštery. Asi 2000 řeholníků bylo svezeno do internačních klášterů a majetek řádů zabaven.

Tato kampaň je známa jako "akce K". Internační kláštery mniši opouštěli do roku 1955 postupně, byli zpravidla posíláni k vykonání vojenské služby do Pomocných technických praporů a nemohli se vrátit do duchovní služby.

Ženské kláštery byly podobně vyklizeny v období od srpna do října 1950. Bylo tak likvidováno 720 klášterů a internováno přes 10 000 řeholnic.

"Akcí P" byla nazvána zejména na Slovensku likvidace řeckokatolické církve a její včlenění do pravoslavné církve. Uskutečnila se rovněž na jaře 1950.

Komunistická moc postupovala proti katolickému kléru diferencovaně. Běžné diecézní kněze se snažila zastrašit nebo získat k loajalitě k režimu. Biskupy pak izolovala a věznila. Arcibiskup a primas český Josef Beran strávil v izolaci téměř 16 let, než byl v únoru 1965 propuštěn do Vatikánského exilu. Litoměřický biskup Štěpán Trochta byl pod přímou kontrolou StB v letech1949-1953, poté byl uvězněn.

Těžkou represí roku 1950 měla být katolická církev v Československu umlčena a rozvrácena. Její viditelná část byla v průběhu padesátých let nucena omezit se na nejnutnější rozsah církevního života.

Část kněží kolaborovala s režimem (za všechny možno jmenovat suspendovaného kněze Josefa Plojhara), výkvět kněžstva byl ve vězení, v internaci nebo u Pomocných technických praporů. Řeholníci, část kněžstva a věřících duchovně žila ve skrytosti.

V průběhu padesátých let vzrůstal počet neobsazených biskupských stolců a naopak klesaly publikační možnosti církve.

související texty:

perzekuce církví a náboženských organizací

50. léta - úvodní strana

autor textu: Prokop Tomek