V listopadu 1989 muselo být každému jasné, že situace je pro tehdejší stalinské vládce nadále neudržitelná. Na svá místa byli dosazeni Moskvou po roce 1968. Mezitím však uběhlo 21 let a zahraniční politika nového sovětského vedení pro ně znamenala jistotu, že z východu již na pomoc žádné tanky nepřijedou.

Tzv. Pěrestrojka, která byla Sovětskému svazu vnucena ekonomickou situací, neznamenala pouze ústup ze socialistických principů v této zemi samé, ale byla také impulsem, kdy se efektem domina začal hroutit socialismus v mnoha dalších státech sovětského impéria.

V Československu však nic nenasvědčovalo brzkým změnám. Demonstrací, požadujících změnu sice přibývalo, byly však pořád záležitostí omezené skupiny lidí. Chyběl impuls, který by, slovníkem komunistů, aktivizoval široké masy.

Takový impuls přišel v podobě tvrdého zásahu bezpečnosti na Národní třídě v listopadu 1989.

Avšak to, co mu předcházelo, i průběh následujících dní musí vzbuzovat oprávněné otázky o míře zainteresovanosti mocenských struktur v tomto dění.

Dnes ještě nikdo nedovede zodpovědně říci, zda se v listopadu jednalo o přirozený průběh událostí nebo pokus o vnitrostranický převrat, který se vymkl kontrole.

V posledních letech zavírala bezpečnost vždy před každým výročím do vazby vedoucí oponenty z řad opozice. Každý z nich s tím musel počítat. Mnozí měli pokaždé přichystány osobní věci. Tentokrát se tak nestalo.

Zcela jasná není také role Státní bezpečnosti během revoluce. Pokud totiž něco v socialistickém Československu fungovalo, tak to byla právě ona.

Z již zveřejněných materiálů vyplývá, že i po 17. listopadu měla StB dokonalý přehled o pohybu vůdců revoluce a jejich záměrů. Nebylo pro ni těžké tyto osoby pozatýkat a revoluci v podstatě utlumit. Proč to však tentokrát neudělala?

Dá se také předpokládat, že se revoluční dění snažili StBáci prostřednictvím svých agentů ovlivnit. Do jaké míry se jim to povedlo? Jedním z možných příkladů této snahy je zincenovaná smrt studenta Šmída. Tato událost akcelerovala revoluční dění a právě ona se stala jakýmsi budíkem pro široké masy. Kdo ji však nařídil a proč - dnes ještě také nevíme.

Nejasná je i přítomnost gen. poručíka Teslenka (stálý představitel sovětské milice v ČSSR) v řídícím štábu zásahu na Národní třídě. Předtím se nikdy takových akcí neúčastnil.

Dle vlastního tvrzení s nikým po celou dobu nemluvil, protože neumí česky. Dle tvrzení ostatních často někam telefonoval. Kam? To si samozřejmě nikdo nepamatuje. Možná generálu Gruškovi (náměstek předsedy KGB), který byl tou dobou v Československu na návštěvě. Hned druhý den Teslenko odcestoval. Kdo všechno vlastně zasahoval do řízení zásahu?

KSČ mohla během revoluce budit dojem nemohoucnosti a zaskočenosti. Nesmíme však zapomenout, že měla stále k dispozici nejen fungující bezpečnostní složky, ale i armádu a Lidové milice, připravené v Praze konat. Nakonec je však nepoužila. Naštěstí.

Snad budoucnost přinese odpovědi na mnohé nejasnosti, spojené se Sametovou revolucí. Chceme je však vůbec znát?

související texty:

Sametová revoluce 1989

Palachův týden

petice "Několik vět"

vysílání Čs. televize v roce 1989

Sametová revoluce - role rozhlasu a televize

rok 1989 - úvodní strana

autor textu: Tomáš Vlček

použitá literatura: 43