Po patnácti letech se televizní publicistika a zpravodajství dostaly do zcela nové pozice - staly se - bez ideologických zábran - objektivním informátorem, urychlovačem společenských změn a procesů v roce 1968. Trvalo pouhý měsíc, než se zpravodajci a publicisté v nové situaci zorientovali, než si uvědomili své možnosti i novinářskou povinnost, kterou nedílně plnili - povinnost vlastního vkladu novým požadavkům doby.

Názorová různorodost

V roce 1968 se na obrazovku v exkluzivních večerních časech vrátil komentář Tváří v tvář k němuž se dva dny před srpnovou okupací připojilo Slovo ke dni. Po osmiměsíční nucené odmlce opět dostala slovo Věc veřejná na téma občanské aktivity a socialistická demokracie v plné síle konfrontace názorů. Byla označena za svátek televize.

V dalších měsících se Věc veřejná stala součástí širokého publicistického a zpravodajského proudu s aktuálními palčivými tématy: např. akční program KSČ, vztah Čechů a Slováků, postavení žen ve společnosti. Nejen ve Věci veřejné publicisté demonstrovali, že základní podmínkou svobodného politického života byla a je možnost pohotové, názorné a všeobecně dostupné informovanosti, možnost vlastního svobodného posuzování vůdců, jejich myšlenek a politických záměrů.

V diskusním seriálu Jiřího Kantůrka v režii Ljuljany Lorencové, zahájeném v březnu pod názvem Sondy na téma Co se vlastně změnilo?, se tvůrci rozjížděli do závodů, hovořili se zahraničními korespondenty, s občany v různých obcích. Červnové Sondy srovnávaly pracovní morálku u nás a ve světě.

Širokou výměnou názorů a stanovisek na vysílání televize, zvláště televizní publicistiky po lednu 1968, byl koncem května pořad Kam spějeme? Hostitel - ředitel televize Jiří Pelikán - si v otevřené diskusi s diváky rozporných názorů na program televize ujasňoval a vymezoval pojmy novinářské etiky a svobody projevu. Upozorňoval na nutnost vymanění se ze vžité, letité praxe, kdy byla myšlenka vyslovená z obrazovky považována za oficiální, učit se vybírat z názorové palety. Polemika byla pohotovou reakcí na diskusi o práci publicistů, zápasem o rozšíření prostoru pro téměř zapomenuté pojmy - rozrůzněnost názorů a tolerance.

S dlouhým odstupem času ovšem nelze zaznamenat všechny publicistické a zpravodajské diskuse, polemiky a komentáře. O mnohých lze soudit pouze z titulků v novinách, jako např. Oč dnes jde a Oč jde na vesnici, nebo trojice komentářů akademika Oty Šika Fakta.

Cyklus Mezi námi

Nejfrekventovanější diskusí roku 1968 se stal cyklus Mezi námi, který byl od 9. dubna do 20. srpna zařazován pravidelně každý týden v úterý po Televizních novinách s podtitulem "zajímaví lidé v hovoru i sporu". Tento pořad, jehož autorem byl Vladimír Tosek je dodnes ukázkovým příkladem improvizovaného diskusního pořadu vysílaného přímým přenosem. Jako hostitelé se tu střídali Jiří Kantůrek, Ladislav Daneš, Jiří Ruml a Vladimír Tosek.

Právě Tosek o tomto pořadu v tehdejším televizním časopise napsal:

"Pořad není nový, vysílá se dlouho a pravidelně v televizích vyspělých zemí Evropy i Ameriky... tento pořad v Československu donedávna nemohl vzniknout. Pro naši publicistiku platily následující zásady... Je-li něco pravda nebo skutečnost, neznamená to ještě, že se to může našim lidem říkat... ukazovat na nedostatky, nebo chyby znamená sloužit nepříteli... není přípustné otvírat palčivý problém nebo zavádět o něm diskusi, dokud k němu nezaujalo stanovisko vedení strany... polemika mezi různými názory je v televizi nepřípustná, protože by se mohli diváci dezorientovat... publicista nemá říkat, co si on osobně myslí, jelikož mluví za Československou televizi a tím vlastně za vládu a za stranu, má tedy být neosobní, opatrný a říkat jen věci povolené nebo nařízené."

Cyklus v srpnu ukončily tanky.

Konzervativci se bouřili

Tehdejší kritici pohotově upozorňovali, jak v televizi chybí názor konzervativců, ale šéfredaktor Televizních novin Kamil Winter z obrazovky všem odpověděl, že ti, kteří s názory Pražského jara nesouhlasí odmítají do televizního studia přijít. Na květnovém zasedání ÚV KSČ pak byla televize ze strany konzervativců podrobena tak ostré kritice, že proti ní musel na zasedání vystoupit sám ředitel Čs. televize.

Televize uprostřed dění

Diskuse, polemiky a interview různého pojetí měly u diváků, lačných informací po jejich dvacetiletém potlačování, velký ohlas. Staly se školou dialogu, partnerství lidí různých názorů, cestou potírající vládu jedné strany a vedoucí tudíž k demokracii. Tvořily jednu z podstatných linií tehdejší televizní tvorby. Tou další byly přímé přenosy událostí, mítinků a shromáždění, často zařazované mimo plánovaný program. Vysílání se tak protahoval dlouho do noci a mělo velkou diváckou sledovanost. Takže zatímco dříve byly změny v televizním programu zlověstným znamením, že další tvůrčí čin byl odsouzen do trezoru, nyní byly důsledkem návalu nových a nových aktualit.

Alexander Dubček ve studiu

Televize hájí Pražské jaro

Zrušení cenzury Národním shromážděním na zasedání 25.-26. června 1968 bylo jen formálním právním aktem. Ideologickou a mocenskou cenzuru si publicisté a zpravodajci v televizi (a nejen zde) zrušili již v únoru sami. Zásadním televizním zlomem se stal únorový rozhovor šéfredaktora Televizních novin Kamila Wintera s Eduardem Goldstückerem po jeho zvolení do funkce předsedy Svazu spisovatelů. Goldstücker odpovídal na choulostivé otázky - nezbytnost svobody projevu, objasnění událostí kolem IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů, policejní zásah proti studentské demonstraci na Strahově v říjnu 1967 apod. - s nebývalou otevřeností a jeho vystoupení osvobodivě zapůsobilo na televizní publicistiku. Od února se postupně masmédia a televize, jako nejmocnější z nich, stávaly výraznou mocenskou silou, pohánějící společenský vývoj. Již v únoru televize mimořádně zařadila přímý přenos části schůze členů KSČ zemědělského družstva v Horoměřicích.

Nikdo již nikdy nezaznamená všechna vystoupení politiků, spisovatelů, filosofů, ekonomů, či přenosy z mítinků a veřejných diskusí s občany (např. ze Slovanského domu, z tehdejšího Parku kultury a oddechu J. Fučíka), pohotová interview, prohlášení, záběry z ulic a náměstí, jimiž televize prvně ve své krátké historii zprostředkovávala informace nejen shora dolů, od centra k lidem, ale zdola nahoru.

Televize hýbe politikou

Prostřednictvím televize byla celá republika seznámena s reakcemi svých spoluobčanů na prudce se valící události, ať šlo o 2000 slov (kdy šéfredaktoři včetně televize odmítli požadavek vedení KSČ, aby nezveřejňovali jejich velký ohlas a podporu), o dopis pěti komunistických stran s ostrým útokem na hromadné sdělovací prostředky či o jednání v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Nelze opomenout "Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ", které v televizi přednesli 26. července Pavel Kohout a Jiří Hanzelka na podporu tehdejším progresivním představitelům z níž vzešlo celonárodní hnutí před jednáním předsednictva ÚV KSČ se sovětským politickým byrem v Čierné nad Tisou. A nelze ani opomenout, že zpravodajskému týmu Čs. televize se podařilo proniknout na přelomu července a srpna do Čierné nad Tisou a propašovat odtud filmové záběry z příjezdu delegací, přestože místo schůzky bylo do poslední chvíle utajováno a Čierná byla v okruhu několika kilometrů neprodyšně uzavřena.

Na několik měsíců se svobodní občané stali partnery politické moci a hromadné sdělovací prostředky v čele s televizí podporovaly a zprostředkovávaly jejich tlak proti neustálé snaze konzervativců a vedení státu tzv. socialistického bloku o zvrácení vývoje.

související texty:

role sdělovacích prostředků

role ČST během Pražského jara

z dokumentární a publicistické tvorby ČST

situace v ČST pohledem redaktora Jiřího Svejkovského

cenzura

rok 1968 - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: 124