Smlouva byla výrazem nové zahraničněpolitické orientace československé zahraniční vlády.

V Moskvě ji 12. prosince 1943 podepsali československý velvyslanec Zdeněk Fierlinger a sovětský komisař zahraničních věcí Vjačeslav M. Molotov. Přihlíželi Josef Vissarionovič Stalin a Edvard Beneš.

Smlouva nepodléhala ratifikaci poválečného československého parlamentu. Byla dohodnuta na 20 let s prodlužováním o dalších 5 let, pokud ji některá z obou smluvních stran nevypoví.

Obsahovala ustanovení o vzájemné pomoci ve válce proti fašismu a závazek neuzavírat separátní mír s Německem. Stanovovala také poválečnou spolupráci a vzájemnou pomoc zaměřenou na překonávání následků nacistické agrese.

Byla první smlouvou tohoto druhu, uzavřenou mezi malým evropským státem a Sovětským svazem za 2. světové války.

Ve svých důsledcích však tato smlouva umožňovala uplatnění sovětského vlivu v poválečné střední Evropě.

Podle Benešova záměru měla zabránit zasahování SSSR do vnitřních záležitostí poválečného Československa. Podle Stalinovy interpretace však právě zásahy tohoto druhu legalizovala.

Zajišťovala sice Československo proti případné agresi ze strany Německa, činila tak však za cenu výrazné závislosti budoucí zahraniční politiky obnoveného Československa na SSSR.

související texty:

Smlouva o neutočení a přátelství mezi Sovětským Svazem a Německem (1939)

autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: Kronika 20. století, Fortuna Print