Komunistický puč v únoru 1948 vyštval do zahraničí jednu z nejsilnějších exilových vln. Početně byla sice překonána množstvím posrpnových exulantů v letech 1968 - 1969, ale z hlediska politické reprezentativnosti a zastoupení vrcholných představitelů nejen politického života českého (v menší míře slovenského) národa byla patrně nejvýznamnější československou exilovou vlnou vůbec.

Velká skupina nedávných ministrů, poslanců, vysokých stranických a státních funkcionářů odešla do zahraničí se vzorem úspěchu představitelů I. a II. zahraničního odboje, jimž se podařilo v zahraničí vytvořit základ nové demokratické státní organizace Československa.

Na rozdíl od protirakouského a protiněmeckého odboje nalezl protikomunistický exil již bezprostředně po svém příchodu v západních zemích alespoň jistou míru pochopení a náznaky uznání ze strany hostitelských vlád.

Západní demokracie vedené Spojenými státy počítaly s exilovými organizacemi komunizovaných států jako s (ne sice plnohodnotným a plně respektovaným) partnerem (či nástrojem) v propukající studené válce.

Poměrně perspektivní vyhlídky na vytvoření uznávaného zastřešujícího orgánu zahraničního protikomunistického odboje však byly komplikovány celou řadou problémů.

Český a slovenský exil byl rozdělen na množství konkurujících si a znesvářených skupin, většinou kopírující někdejší politicko stranické rozvrstvení československé společnosti, a na rozdíl od předchozích exilových odbojových vln postrádal silnou jednotící osobnost.

Jádrem formující se organizace byli především zástupci někdejších nekomunistických stran předúnorové Národní fronty (Čs. strany národně socialistické, Čs. strany lidové, Čs. strany sociálně demokratické a slovenské Demokratické strany) a ti z československých diplomatů, kteří po únoru 1948 složili své funkce a zůstali v zahraničí. K jednání jsou přijati i zástupci zakázaných stran prvé Československé republiky - agrární, národně demokratické a živnostenské.

Přípravy na ustavení zastřešujícího orgánu čs. exilu začaly již na jaře roku 1948 s výhledem na vytvoření ohlašované Rady svobodného Československa k 28. říjnu 1948 (tedy k 30. výročí vzniku samostatného Československa). Ke konečnému ustavení RSČ však došlo až na jejím zasedání ve dnech 19. - 25. února 1949 ve Washingtonu D. C.

Předsedou zvoleného předsednictva RSČ byl zvolen někdejší národněsocialistický místopředseda československé vlády Dr. Petr Zenkl, jeho zástupcem bývalý předseda slovenské Demokratické strany Dr. Jozef Lettrich. Sídlem RSČ se stal Washington, v Londýně a Paříži byly zřízeny její pobočky.

Ustavení RSČ bylo oznámeno vládám 39 států, z nichž 21 vzalo její ustavení na vědomí (mezi nimi vůdčí světové demokracie USA, Velká Británie a Francie).

RSČ se na rozdíl od vrcholných reprezentací exilů některých komunisty ovládnutých zemí (například Polska) nikdy nepokusila vystupovat jako exilová vláda okupované země. Respektovala tak stav, kdy její hostitelská země udržovala diplomatické styky s komunistickými československými vládami a uznávala jejich legitimitu.

Své poslání však RSČ neomezuje na roli reprezentanta exilu, ale snaží se vystupovat i jako mluvčí umlčených národů, jak uvádí ve svém prvém programovém prohlášení: "Vlast, umlčená všemi krutými a rafinovanými prostředky moderní hrůzovlády, nemůže mluvit. Budeme mluvit za ní."

Rada svobodného Československa se ve svých programových prohlášeních deklarovala jako vrcholová organizace československého exilu a svůj prvořadý úkol viděla (vedle pomoci tisícům jednotlivým exulantům) obnovu demokratického a samostatného Československa.

Ve skutečnosti se však RSČ stala především politickým fórem pro desítky někdejších českých a slovenských politiků a diplomatů, její činnost byla bohužel až příliš často ochromována vzájemnými spory jednotlivých exilových stranických skupin, jejichž podstatou byl boj o místa v jednotlivých orgánech RSČ. Prakticky po celá padesátá léta, jež byla dobou největší aktivity RSČ, byla její činnost ochromována krizemi způsobenými spory jednotlivých politických frakcí.

Materiálně byla RSČ odkázána především na podporu své hostitelské země, kterou zprostředkovával nevládní "Národní výbor pro svobodnou Evropu" (National Commitee for a Free Europe - NCFE), jehož úkolem bylo podporovat uprchlíky z porobených evropských zemí a napomáhat obnově svobody v těchto zemích. V roce 1949 RSČ zakoupila ve Washingtonu dům pro svoji stálou úřadovnu a začala zaměstnávat několik vlastních úředníků.

RSČ v 50. letech vydávala jako své tiskové orgány postupně několik časopisů:
"Zpravodaj Rady svobodného Československa" (1949-1954),
"Hlas Československa" (1951-1955)
a "Československé noviny" (1955-1957).

V polovině 50. let se podařilo RSČ alespoň částečně stabilizovat tlakem donátorského Národního výboru pro svobodnou Evropu a díky organizačnímu zapojení novináře Ferdinanda Peroutky, spory mezi jednotlivými frakcemi však činnost RSČ zanedlouho začaly opět ochromovat.

Činnost RSČ v šedesátých letech byla poznamenána pozvolným odchodem předúnorových politiků a její stále větší pasivitou, která se fakticky omezovala na vydávání prohlášení k jednotlivým výročím a význačným mezinárodním událostem.

V sedmdesátých letech byla již v podstatě nefunkční RSČ obnovena, především díky dlouholetému předsedovi jejího výkonného výboru Dr. Mojmíru Povolnému. Do činnosti RSČ se sice zapojili i někteří členové posrpnového exilu, jádro jejího vedení se však až do konce 80. let sestávalo především z mladších členů poúnorového exilu žijících na americkém kontinentě (činnost evropských poboček RSČ byla ukončena již v 50. letech).

Rada svobodného Československa jako orgán českého a slovenského demokratického exilu pokračovala ve své činnosti i po pádu komunistického režimu v Československu a ukončila svoji činnost až po zániku Československa, když byla v roce 1994 přeměněna na Radu vzájemnosti Čechů a Slováků.

související texty:

emigrace

Jan Sergěj INGR

autor textu: PhDr. Petr Cajthaml

použitá literatura: 114,115,116,117,118