Narodila jsem se v květnu 1931 v obci Studnice v okrese Jindřichův Hradec. Tato obec patřila do pohraničí. Vlastnili jsme zde hospodářství o výměře 18 hektarů veškeré půdy, z toho 3 hektary lesa. Byly jsme v této vesnici jediná česká rodina mezi Němci a prožili jsme za Protektorátu mnoho utrpení.

Byla jsem malé děvče, když tatínka Theodora Menšíka (narozen 1892) gestapo 4. dubna 1939 zatklo. Odvezli ho do koncentračního tábora Oranienburg a 8. března 1940 jej popravili.

Tatínek byl Čech - vlastenec a snažil se o rozšíření češství v poněmčených vesnicích. V roce 1935 založil českou školu v sousední vesnici Lodhéřově a pro nedostatek českých dětí vzal na vychování děti ze sirotčince, aby získal dostatečný počet, přestože už měl čtyři vlastní děti.

Naše utrpení však popravou tatínka neskončilo. Stálé gestapácké prohlídky a výslechy maminky a mého tehdy sedmnáctiletého bratra, si vyžádaly další oběť. Bratra při jednom výslechu udeřili pažbou do hlavy tak, že u něj nastalo nervové zhroucení doprovázené záchvaty. Nakonec na následky zranění zemřel.

České školy byly po okupaci pohraničí v roce 1938 zrušeny. A mě, abych měla českou školu, neb jsem byla ze sourozenců nemladší (7 let), maminka odvezla na hranice, které oddělovaly Sudety od Protektorátu. Maminka hranice překročit nesměla, na to byl vydaný zákaz. Na hranicích na mě čekal maminčin bratr, který mě odvezl do Vatína u Žďáru nad Sázavou (to byl Protektorát), kde jsem strávila 7 let bez matky. Nikdo si nedovede představit, jaká muka jsme prožili za dob německé okupace. Pro nás v Sudetech nebylo jiné jméno než "český pes".

S velkým nadšením jsme proto uvítali osvobození naší vlasti. Netušili jsme však, co nás opět čeká, neb se zdálo, že pro nás nastal klidný život. V Praze jsme 8. března 1948 obdrželi po tatínkovi pamětní odznak "In memoriam" a odznak za věrnost vlasti. Osobně jsme se setkali s ministrem Janem Masarykem - což je nezapomenutelné. Maminka zůstala vdovou, utrpení války na ní zanechalo stopy, neboť po celou válku vykonávala mužskou práci, aby udržela hospodářství. Zemřela 1. dubna 1984.

V roce 1949 jsem se provdala, abych ji zbavila starostí. S manželem jsme hospodařili na usedlosti, i když jsme ji neměli připsanou. V roce 1952 jsme vstoupili do družstva s veškerým inventářem. Ale tehdejší JZD špatně hospodařilo, tudíž jsme v roce 1953 z družstva vystoupili a až do roku 1957 jsme hospodařili soukromě. Na podzim toho roku jsme byli nuceni do družstva opět vstoupit, neb byly stanoveny velké dodávky, které nebylo možné splnit.

Po válce byla celá obec osídlena novými lidmi a těm jsme byli trnem v oku, i když jsme pracovali svědomitě. Stalo se, že jednoho dne přišlo SNB udělat domovní prohlídku (připomínali nám tím gestapo). I když nic, co hledali, nenašli, manžela zatkli. Byl odsouzen rozsudkem Lidového soudu v Jindřichově Hradci pro trestný čin pobuřování proti republice paragraf 81 odstavec 1 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 18 měsíců.

Bylo mu řečeno: "Nám je milejší vrah než vy. Ten zabije jednoho člověka, ale vy nakazíte spoustu lidí". Tehdy jsem psala na prezidentskou kancelář a ministerstvo spravedlnosti, aby jej propustili a přihlédli na utrpení, které jsme za války prožili. Žádosti o zkrácení trestu však nebylo vyhověno.

Po propuštění z vězení byl manžel ve Studnicích nežádoucí. Odstěhovali jsme se tedy do Žďáru nad Sázavou, kde doposud žiji. Manžel se z vězení vrátil s podlomeným zdravím, trpěl prochlazením, ochrnutím míchy a katarem průdušek s chronickou rýmou. Vězení na něm zanechalo následky, za krátký čas ochrnul a 26 roků strávil na lůžku.

Rok měl nemocenské pojištění a v roce 1966 mu byl přiznán plný invalidní důchod a uznána bezmocnost, což dohromady činilo 1.050 Kčs. Celých 26 roků až do své smrti byl téměř nepohyblivý a trpěl nepředstavitelnými bolestmi. Zemřel 14. května 1990.

Na tyto okolnosti však nebyl brán ohled a můj důchod nadále zůstával nízký. Po smrti byl rehabilitován u Okresního soudu v Jindřichově Hradci.

Bydlím ve Žďáře nad Sázavou a mám jednu dceru, která je vdaná. Co se týká majetkového vyrovnání, byly mi vráceny pole a les. Pole jsem poté pronajala družstvu, které se ke mně zachovalo macešsky.

Jarmila Judová

související texty:

Kolektivizace

Akce K (Kulak)

příběhy - úvodní strana

vzpomínky pamětníků - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička

související literatura: Blažek, Jech, Kubálek: Akce K - Vyhnání sedláků a jejich rodin z usedlostí v 50. letech. (podrobnosti o knize)

Tento příběh poskytl našemu serveru pan Miroslav Růžička z Vilémova