Cesta vlakem proběhla bez obtíží. Na nádraží v cílové stanici již na ně čekal příslušník Lidové policie a chtěl doklady. Nemohli se ničím prokázat, kolem plno lidí, a tak poslechli jeho výzvu a následovali jej do vyšetřovací místnosti.

Sem v zápětí přiběhlo asi osm dalších policistů v černých uniformách a připravených střílet. Bylo jasné, že byla policie upozorněna. Nedalo se nic dělat. Během následující přestřelky se jim podařilo protivníky zneškodnit.

Dostali se před nádraží, opět se dali dohromady a dál utíkali společně. Ven z města, podél hlučné trati, vedoucí na sever. Běželi až skoro do rozednění, bez oddechu nějakých 15 až 20 kilometrů.

K ránu našli úkryt. Uprostřed nějaké lesní školky si lehli do hluboké brázdy, nohy a hlavu překryli hlínou a zamaskovali se větvičkami a trávou. Jedli mrkev ze sousedního pole a hodnotili přitom poslední události. Byli však pouze čtyři. Chyběl Zbyněk Janata, se kterým se viděli naposledy na nádraží. Devátý den na cestě a první ztráta.

Kolem se pohybovala policejní hlídka, a tak raději zůstali ve svém úkrytu až do večera a vyrazili až za úplné tmy. Postupovali na sever v prostoru mezi silnicí a dálnicí. Směr svého postupu si ověřovali také podle hvězd.

Po několika kilometrech se dostali do místa, kde se obě cesty spojovaly a na té křižovatce stála policejní uzávěra. Byli v pasti. Museli se vrátit. Při ústupu narazili na vodní tok asi 10 metrů široký. Nazí, s šaty nad hlavou a vodní hladinou v úrovni prsou, jej přebrodili. Bylo na nule. V tichu slyšeli, jak nad nimi z nákladních aut vyskakovali ozbrojenci a vytvářeli rojnici. Obě cesta byly nyní střeženy.

Co dál? Další pochod nemá smysl. Úkryt našli ve stodole v nedaleké vesnici. Zavrtali se hluboko do sena, odděleně od sebe, aby je nenašli, kdyby prošťourávali slámu. Krize. Hlad, žízeň, mráz a únava. Bezprostředním okolím procházely rojnice policie a do Berlína ještě mnoho kilometrů.

[vk], [58]