Razantní mocenský zásah do kultivované úrovně dramatické tvorby se datuje rokem 1970.

Podle zprávy zpracované tehdejším šéfredaktorem Hlavní redakce literárně dramatické tvorby profesorem Antonínem Dvořákem a předložené sekretariátu ÚV KSČ 15. března 1971 ústředním ředitelem ČST Janem Zelenkou, byla tvorba let 1968-1969 charakterizována jako zmanipulovaná tvůrčími svazy a jejich koordinačním výborem, nadřazená nad leninské chápání kultury, posluhující protisocialistickým cílům.

Proto bylo z programu vyřazeno dvanáct hotových, natočených inscenací. Za politicky neúnosnou produkci byla označena díla například Alfreda Jarryho, Pavla Kohouta, Jana Beneše, G. B. Shawa, Jiřího Hubače, Zdeňka Bláhy, Samuela Becketta, Františka Pavlíčka.

Dramatická tvorba ČST v 70. a 80. letech nabízela především inscenace s výrobní tematikou a hry ze současnosti, ve kterých hrdinové řešili nejrůznější osobní a společenské konflikty, překonávali překážky a přinášeli osobní oběti ve jménu socialistické morálky. Taková televizní díla se vyznačovala vysokou stranickou angažovaností. Jejich lidovost měla v divácích vytvářet pocit sounáležitosti s hrdiny a tím i větší uvědomělost pro socialistické zřízení.

Zvláštní kapitolu tvořily inscenace z prostředí ozbrojených složek, které líčily život příslušníků lidové armády a Bezpečnosti. Představovaly jejich náročnou službu a odvahu při řešení úkolů, kdy šlo i o život. Mnohdy se i podbízely laciným humorem. V divácích měly tyto inscenace pěstovat kladný vztah k příslušníkům mocenských složek.

Své podstatné místo na obrazovce měly televizní inscenace z historie proletariátu a komunistické strany a životopisné hry komunistických představitelů. (příklady)

Velký prostor na televizní obrazovce dostávala díla tzv. kontrapropagandistická - protifašistická, protizápadní a protiválečná, inscenace líčící sociální bídu kapitalismu a útoky západních rozvědek na socialistické země.

V historických hrách se dramatická tvorba zaměřovala na novodobé události, které byly účelově zkreslovány.(příklady)

Televizní podobu dostávala také klasická díla naší a zahraniční literatury (především ruská, sovětská, revoluční a pokroková). Dramaturgie se zaměřovala na nejrůznější významná období našich novodobých dějin, dominovala témata sociální, proletářská či protiválečná.

Po prvních pěti letech normalizace se však někteří tvůrci naučili pokyny obcházet. Například do tematiky z historie dělnického hnutí zařadila dramaturgie Vančurovu Josefínu a Šaldovo Dítě. Do politicko-historické tematiky Ibsenův Rosmersholn, Příští léto v Locarnu Oldřicha Daňka, v desetidílném cyklu z českých dějin z let 1974-1975 se uplatnili autoři Jan Otčenášek, Oldřich Daněk, Vladimír Körner a jiní, režiséři J. Bělka, J. Matějovský a další.

Pro odlehčení program doplňovaly více či méně povedené veselohry, satiry, kriminální, detektivní či dobrodružné hry.

Se železnou pravidelností byla zařazována Nedělní chvilka poezie, která zprostředkovávala díla našich oficiálních básníků, ruských klasiků a autorů revoluční poezie.

Kdo chtěl v této době tvořit v Československé televizi, musel mít na paměti co si může a co nesmí dovolit, jinak měl omezenou či přímo zakázanou tvorbu.

Pro televizi tvořilo mnoho talentovaných scenáristů a režisérů zvučných jmen, kteří se však čas od času museli "vykoupit" ideologickým dílem.

Příklady některých tvůrců však svědčí o tom, že bylo možné přežít v ČST bez posluhování moci - ovšem s daleko skromnějšími uměleckými nároky, bez odměn za angažovanost, mnohdy i s mnohem horšími pracovními podmínkami. (Například režisérka Eva Sadková, v Ostravě scenáristka a režisér Šárka a Otakar Koskovi)

Dalším okruhem tvůrců byli scenáristé a režiséři připravující výhradně "angažovaná díla".

Byli tu ale i tvůrci druhořadí, kteří se k tvorbě v televizi dostávali jen díky stranické legitimaci, nikoli díky svému talentu a umu.

Pro televizi psali i pracovníci stranického aparátu.

Základem celého televizního programu byly tzv. ideově tematické plány (ITP). Jejich návrhy vycházely z role televizi přidělené - formování společenského vědomí v podmínkách světového zápasu dvou soustav a jejich ideologií a východiskem jejich koncepcí byly linie sjezdů a instrukcí KSČ.

Klišé ideovosti a zavedených rituálů dominovaly i v ITP na léta 1988-1989 a 1989-1990. V redakcích, ve televizních studiích i na kolegiích ústředního ředitele ČST byly ITP podrobovány připomínkám a připravovány od května do října. Pouhé směrnice k ITP čítaly plných devět stran.

Dr. Jan Zelenka, ústřední ředitel Čs. televize:
"Už řadu let prosazujeme do programových plánů televize základní tezi:
televize patří pracujícím. Co znamená toto heslo realizované v obsahovém vysílání televize?

Televize je nástrojem dělnické třídy socialistického státu, proto pomáhá všemi prostředky prosazovat v myšlení program a politiku KSČ, nikoli politiku jednotlivce nebo skupinky, ale politiku ÚV KSČ.

Televize jako mocný osvětový prostředek chápe i kontext historického vývoje, a proto seznamuje diváky s klasickým dědictvím naší i světové kultury, předkládá pohledy na historii ve všech odvětvích, avšak ani tady nemůže ztrácet pohled historického materialismu a podléhat různým filosofiím měšťáctva nebo dekadentním směrům apod.

Televize je lidová, proto prosazuje lidovost ve všech tvarech: od dramatických umění přes hudbu až po zábavu."

(1979)

související texty:

jednotlivé směry dramatické tvorby

výrobní tématika

pracovní, společenské a osobní konflikty

ozbrojené složky

historie dělnictva a komunistické strany

protifašistická

protizápadní

protimilitaristická

sociální bída kapitalismu

útoky západních rozvědek na socialistické zřízení

účelově zkreslující historii

kultura zaživa pohřbená - televizní tvorba

období normalizace - úvodní strana

autor textu: Daniel Růžička